Tvořící duše alias Kraty

28. října 2017 v 10:44 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)

Vlky jsem kreslil štětcema, špejlema a vlastnoručně vyrobenými nástroji pro detaily :)
Všechny obrázky jsou nakresleny tuší jen tři vlci jsou tuší a centrofixem.
Oči modrého vlka jsou inkoustem.
Pokud se ptáte: "Co kdyby si to zkazil?" tak Vám odpovím jednoduše :D Nesmím to zkazit! :D Stačilo jediné pohnutí ruky nebo rozklepaná ruka a celý obrázek by byl v čudu :D Nutno podotknout že jsem to kreslil kolikrát i do 3 do rána :D Převážně mě bavilo kreslit v noci :) na další otázky budu odpovídat rád v komentářích :)

Váš Kraty :)

 

Info - 4 Elementy

27. října 2017 v 19:13 | Camilla |  4 Elementy

Moji milí čtenáři...
Zvu Vás, abyste spolu se mnou nakoukli do magické země Alexandrie...
Ano, bude Vám to trochu připadat jako pohádka, kterých existuje nespočet.
Princezny, čarodějové, magické amulety...
Ale tato bude trochu jiná a víte proč?
O osudu tohoto příběhu, budete totiž moc rozhodnout VY sami!


1.Kapitola-Pohlédni mi do očí

26. října 2017 v 11:31 | Camilla |  Dobrodružství v Zariontoře
"Pěkná maska," prohodily dvě holky, když kolem mě prošly.
"Děkuji," řekla jsem, než mi došlo, že si ze mě utahují.
Povzdychla jsem si.
Tohle se dělo pořád.
Mám snad v osudu napsáno být celý život přehlížena?
Možná to bylo tím, že jsem se začala trochu stranit lidí. Třeba jako teď, kdy jsem stála u stolu s pitím, místo toho, abych byla v centru dění. A to, u malého podia tělocvičny, odkud, jak jinak, vycházela taneční hudba.
Z myšlenek mě náhle vytrhl hrubý hlas za mnou.
"Nevšímej si jich. Náhodou obdivuju, že jdeš v šestnácti za princeznu."
Otočila jsem se.
Hlas patřil vysokému klukovi s černým plášťem, který mu sahal až po kotníky.
Zprvu se zdálo, že jde za čaroděje, ale k tomu mu chyběl klobouk a v ruce nedržel žádnou hůl.
A jako by se snad bál odhalit svou tvář, zakrýval ji maskou.
Kdo to jen může být?
Znala jsem alespoň trochu každého z tábora, ale nevybavovala jsem si, že bych tady viděla někoho s takovou výškou.
Možná to patří k té masce?
Nebo že by to byl někdo z vedoucích?
Kdo by znal můj věk?
Ale, zajímal by se o mě někdo z dospělých?
"Říkal jsem si, jak to asi v těch pohádkách chodí. Není to náhodou, smím prosit krásná urozená?" zeptal se po chvíli, co jsem mu neodpovídala a sama sebe přistihla, jak ho pozoruju.
Ovšem větou, kterou právě pronesl, způsobil, že se mi znovu rozběhly myšlenky a já mu tak opět neodpověděla.
Cože to před chvíli řekl?
Že mě zve k tanci?
To má být vtip?
A vůbec, mluvil by někdo takovým stylem?
"Víte, milá dámo, miluji tanec. Ale nerad čekám na odpověď," a jako bych ho snad svou mlčenlivostí naštvala, uchopil silně mé ruce a zátáhl na parket.
Než jsem se vzpamatovala, drželi jsme se, přesně tak, jak má vypadat taneční pár.
Byla jsem z něj zmatená.
Část mého já se mu chtěla vytrhnout a říct mu, že se chová jak blázen a že na ty legrácky -pokud to někdo tady vymyslel - nejsem zvědavá.
Ale...
Ta druhá toužila hrát jeho hru a zjistit, kdo že to vlastně je a co má za lubem.
"Mně se nevykroutíte, jestli myslíte na tohle,"řekl a na důkaz jeho slov, sevření zesílilo.
Čte snad mé myšlenky?
"Ty...ty nejsi někdo z tábora, že ne?" dostala jsem konečně ze sebe.
"Možná," zněla odpověď. "Ale nechtěli jsme dělat něco jiného?"
Na to jsem mu chtěla říct, že si nevybral dobře, protože já tančit neumím, ale k mému překvapení se mé nohy daly sami do pohybu a doplňovaly tak taneční kroky neznámého.
Co se to jen dělo?
Dokonce i hudba se změnila.
Před chvíli hrála známá písnička "Gangnam style", ale nyní se změnila na pomalejší, jehož interpreta jsem neznala.
"Pohlédni na mě" rozezněl se jeho hlas najednou v mé hlavě.
Cože?
Něco, jako by mě nutilo ten divný příkaz uposlechnout.
Začala jsem směrovat svůj pohled na dotyčného, jehož pohledu jsem se snažila předtím raději vyhýbat.
Ale něco mě zarazilo.
Byl to hlouček dětí u podia, vesele poskakující, přesně do stylu Gangnam.
Ale vždyť hraje...
"Ne!" chtěla jsem vykřiknout a vytrhnout se z jeho omámení, ale nešlo to.
"Přestaň vnímat okolí," znova ten hlas, který se teď začal rozhléhat mnohem silněji a aby stížil mé odporování, začal se semnou točit.
Takže se mi celá tělocvična promněnila do víru barev masek a světel.
"Pohlédni mi do očí." zazněla další slova a já už to nevydržela.
Poslechla ho.
Zlost...
Nenávist...
Ale i strach...
To vše bylo znát z jeho očí a pronikalo nesmírnou bolestí do mého já.
Podlomily se mi nohy, čímž jsem spadla na zem.
Hlava mi třeštila, neschopna pohybu.
Když bolest trochu ustoupila, po neznámém nebylo ani památky.
Postavila jsem se a absolutně nechápala, co to mělo znamenat.
Přešla jsem ke stolu s pitím, abych uhasila žízeň a jak bylo vidět, nikdo si mého tancování nepovšimnul.
Chtěla jsem popadnout svůj hrníček, ale má ruka se v půlce pohybu zarazila.
Byl tam totiž vylepený lístek a na něm napsané: "Něco si ztratila."
Strhla jsem ho a podívala se na něj pozorně.
Byla pod tím nakreslená korunka a připsáno jedno jediné jméno.
Erik.
 


Info - Dobrodružství v Zariontoře

26. října 2017 v 10:40 | Camilla |  Dobrodružství v Zariontoře

Andrea zažívá svůj první tábor.
Při karnevalové akci ji vyzve záhadný mladík, který však nestojí o ni,
ale jde mu o něco zcela jiného...


1.Kapitola - Zase pozdě

25. října 2017 v 22:14 | Camilla |  Čtvrtý element

"Hále, podívej se! Špindíra jde!"
Ošklivý posměch se rozléhal na dětském, málo kdy navštěvovaném hřišti s prolézačkami.
Pocházel od dvou zhruba osmiletých kluků a byl mířen na malou osamocenou holčičku s černými vlásky.
Ta si jich zprvu nevšímala a pokračovala dál v cestě od klouzačky k houpačce, ale když volání nepřestávalo a navíc po ní začali házet kamínky se slovy, : "Cikánko! Běž hledat jídlo do popelnice, my tě tu nechceme!" rozčílila se.
Nemohla za to, že její rodiče byli chudí a ona si nemohla dovolit mít na každý den jiné oblečení. Jak by bylo asi jim?
Otočila se k nim čelem a vztáhla ruce.
Zafoukal silný vítr a vypadalo to, jakoby snad vlasy holčičky, vlály s ním.
Ze země se začaly vznášet veškeré kameny.
Pak nabrali směr k malým klukům, které to tak vyděsilo, že se s výkřiky o pomoc se dali na úprk.
Holčička vyčerpáním omdlela, ale okolo ní se objevilo podivné červené světlo, o kterém však ona už neměla ani potuchy...

"Slečno Iris! Haló, slečnooo?"
Až prudký náraz učitelovi ruky do lavice mě probral z podivného snění.
"Ehm... ano?"
Bylo to jediné co jsem ze sebe dostala, čímž jsem akorát docílila toho, že se začala celá třída, kromě mé spolužačky a zároveň nejlepší kamarádky Anitry, smát.
"Povězte mi, čím je má hodina pro Vás tak nudná, že jste si dovolila usnout? Cožpak naše stanovená večerka Vám nevyhovuje? Nebo jste snad ponocovala? Dovoluji si Vás rozhodně upozornit, že nedostatek spánku může vést k velmi špatným projevům schopností a myslím si, že si tímhle nechcete projít?"
"Ne, pane Salmane. Omlouvám se... tedy sama to nechápu... totiž, chtělo se mi najednou hrozně spát, pak ta holčička v tom snu a červená záře - "
"Červená záře?" přerušil mou báječnou vyjadřovací schopnost pan Salman dost rázným způsobem, až jsem zalapala po dechu a celá třída málem ztichla, protože u pana Salmana takové zareagování nebylo obvyklé.
Vždy se dokázal ovládat a nic ho jen tak nerozházelo.
"Ano, nevím co by to mohlo znamenat, zdálo se mi to ke konci, než - "
"Než co?" Povytáhl obočí, ale pak pokračoval, tentokrát už normálním klidným hlasem. "No to je jedno. Vzhledem k tomu, že jste tu teprve necelý měsíc, tak Vám to pro dnešek prominu, ale nezapomeňte, jsou i jiné způsoby, jak někoho vzbudit." Řekl a vyčaroval v ruce bublinu vody, zrovna když zazvonilo.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mě Anitra, poté co učitel odešel a kolektiv ve třídě si začal hledět svého.
"Ano... myslím že ano. Ale to si mě nemohla vzbudit? Takhle jsem musela vydržet to, jak se mi zase smějí a víš jak to nesnáším." Povzdechla jsem si.
"Vykašli se na ně, nikdo ti nestojí za to, abys kvůli nim měla nervy. A já se vážně snažila tě probudit, šťouchala jsem všemožně do tebe, cloumala s tebou, jenže tys spala jak zabitá. Ale je pravda, že jsem se taky málem potrhala smíchy, kdy si zvedla na učitele hlavu, zamžourala těma rozespalýma očima a - "
"Héj!" přerušila jsem ji a ze srandy do ní lehce strčila.
Začaly jsme se obě smát.
"Tak co se ti to tedy zdálo?" zeptala se po chvíli a já ji ten sen převyprávěla.
"Zvláštní. Víš jistě, že se ti to nezdálo už někdy předtím? Mohlo by se totiž jednat o vzpomínku, kdy se ti poprvé projevily tvoje schopnosti. Tak jako já mám sen o tom, že jsem z naštvanosti - "
"Donutila topení prasknout a vytopila školní třídu, ano já vím, zdá se ti to každý den. Jenže mně se přece projevily, když jsem vzlétnula do výšky, jen abych zachránila toho kluka, pod kterým se podlomila větev. Ale aby se mi to zdálo každý den jako vám ostatním to fakt ne."
"Hmm, možná bys ses mohla o tom s někým poradit. Třeba s učiteli nebo s ředitelkou - "
"Ale né! Ředitelka! Úplně jsem na to zapomněla, že semnou chtěla mluvit! Promiň musím jít..."
Rychle jsem naházela svoje věci z lavice do tašky a vyběhla ze třídy.
Anitra nic neříkala.
Znala mě.
Musela jsem seběhnout tři poschodí dolu, přeběhnout školní dvůr a vstoupit do budovy na konci školního velkého dvora, která vypadala jako věž a v níž sídlila ředitelka Halistová.
"Au!" Vykřikla jsem, když jsem v plné rychlosti uprostřed cesty kousek od věže do někoho narazila a spadla na zem.
Celá já.
"Moc se omlouvám slečno, nechtěl jsem. Jste v pořádku?"
"A...a...ano." vykoktala jsem a přijala pomocnou ruku od - na první dojem - velmi hezkého kluka s dlouhými vlasy.
"Uf. To jsem rád, nerad bych Vás nosil na ošetřovnu."
Rozesmálo mě to.
"Vás jsem tu ještě neviděla, nebloudíte? Nechcete pomoc?" Vyklouzlo mi, dřív než si to stačila rozmyslet. Já a pomoc mu s případným blouděním? Vždyť jsem tu teprve ani né měsíc!
"Promiňte mi tu opovážlivost, ale měl jsem dojem, že ten kdo potřeboval před chvíli pomoc, jste byla vy." Usmál se a já si nemohla pomoc, ale znovu jsem se rozesmála. Co to se mnou je? Určitě za to mohl ten jeho šibalský úsměv.
"Pardon slečno, nechtěl jsem vám způsobit záchvat smíchu."
Trochu jsem se uklidnila a víc si ho prohlédla.
Postavou byl vyšší než já, měl na sobě ošoupané tenisky, pohodlné džíny a světle zelené tričko s potiskem lebky na rozdíl ode mě a mé školní uniformy.
Nejspíš šlo o nováčka.
"Cožpak smát se je trestné?"
"Naopak slečno, vám to sluší."
Začervenala jsem se a pohlédla do jeho očí. Měl tak krásné šedé oči, že bych možná na nich zůstala viset pohledem, pokud by na mě nezavolala naše ředitelka.
"Slečno Carnassová tak jak dlouho mám na vás ještě čekat?"
"Ajéje. Ta se bude rozčilovat, že jsem přišla zase pozdě." zaúpěla jsem.
"Má chyba. Neměl jsem vás zdržovat. Už taky musím. Snad se zase někdy shledáme. Zatím nashledanou." Pokýval hlavou a než jsem mu stačila odpovědět, nebo říct, že to jeho chyba není, odběhl.
"Carnassová!"
"Promiňte! Už jdu paní Halistová! Už jdu..."

Info - Čtvrtý element

25. října 2017 v 13:27 | Camilla |  Čtvrtý element

Do Akademie Živlů přivedou novou dívku jménem Iris,
která ovládá, stejně jako někteří,
vzdušné znamení.

Jednoho dne se seznámí s podivnou Leodendrou,
která ji však ukáže něco,
co je už dávno v Akademii zapovězené...


Prolog - Hledač světla

24. října 2017 v 14:01 | Camilla |  Hledač světla

Prolog

Noční vzduch proťaly hlasité výkřiky, rozléhající se chodbami hradu, až do hlavního sálu, kde sídlila nejvyšší rada. Kdysi složená z devatenácti členů, dnes však zůstali poslední dva.
Orinx, se svými dlouhými vlasy, spletenými vždy do copu, stál právě u okna a pozoroval dění venku. Proklínal se za to, že tomu co se právě odehrávalo před jeho očima nemohl nijak zabránit.
Tam...
Ve městech, vesnicích, vlastně v celé zemi Traneis...
Tolik nevinných lidí bojujících marně o své životy.
Ale on, člen rady, na kterého se lidé zoufale obraceli s prosbami o pomoc, je zalezlý v hradu, čekající co se bude dít, nebo na zázrak.
"Orinxi." Trochu nadskočil, když na jeho rameni spočinula Nařina ruka.
"Naro." Zašeptal a odpověděl tak na přítomnost ženě v saténových červených šatech, hubeným tělem a rozpuštěnými černými vlasy. Zároveň i první člence rady, ženského pohlaví.
"Nehleď už prosím na tu zkázu. Víš moc dobře, že se už nedá nic dělat."
"Ale ti všichni... zatímco my jsme tady a-"
"Pššt," uklidňovala ho. "Pojď, něco ti ukážu."
Aniž by čekala na jeho odpověď, vzala ho za ruku a odvedla k jednomu z regálů, které vlastně až na jediný stojan ve tvaru skleněné růže uprostřed místnosti, zaplňovaly celý, dřívější, hlavní sál.
"Neměli bychom chodit daleko od světla." Připomínal ji se strachem v očích a stále měl nutkání se za sebou otáčet a snad i utéct.
"Neboj, dlouho se tu nezdržíme, slibuji. A uvidíš, budeš překvapen." Snažila se ho přesvědčit, i když si sama byla vědoma rizika vzdálení od stojanu.
"Jo a čím? Knihami?" Zeptal se, když se zastavili právě u nich.
Nara jeho otázku ignorovala.
"Tady," řekla a vytáhla z regálu silnou knížku, mající snad přes dva tisíce strany, kterou jen tak tak udržela. Pak ukázala na její obal.
"Ale... to je přeci-"
"Svícen ano." Dokončila s úsměvem za něj.
On ji však úsměv neopětoval. Hleděl na její zápěstí.
"Jsi zraněná!"
"Ne, to nic není. Jen malé popálení."
"Ukaž, podívám se ti na to."
"Nemyslím si že-" chtěla mu v tom zamezit, ale to už to spatřil z blízka.
Vyrytou mapu, která se objevuje v případě nejvyšší nouze a nebo, v horším případě, za výměnu vlastní duše.
"Seolin?!"
"Chtěla... chtěla jsem ti o tom říct."
"Zaprodala ses mu?!"
Tuhle otázku a vyřčenou takovým způsobem, rozhodně Nara nečekala.
Úlekem upustila předmět, držící po celou dobu v ruce.
"Já-" chtěla k tomu něco říct, ale zarazila se, stejně jako Orinx, pohledem na zemi.
Po knize, jako by se slehla zem.
Na místo ní, teď ležela stará zaprášená věštecká koule.
"Oko pravdy? Oko pravdy?" Opakoval Orinx nevěřícně, ale zároveň v jeho hlase byl náznak zoufalství.
"Úkryt Hledače světla, o kterém se lze dozvědět jen pohozením některé-"
"Nepoučuj mě o tom co znám!" Rozkřikl se na ní a kousek od ní ustoupil. "On... on tě dostal. Jsou to jen hrátky Tmy a ty... Ty jim věříš a tak se stáváš jeho. Nejdřív ta mapa, pak dávno spálené knihy ve znamení svícnu a teď ještě tahle věc! Mělo mi to dojít... Už od začátku jsi taková vyrovnaná a-"
Nara ho přerušila z ničeho nic tím, že mu dala přes rty prst.
Podívala se do jeho hnědých očí, až Orinx na chvíli zauvažoval, že se zmýlil.
Hleděla na něj tak upřímně, ale zároveň krátce zahlédl i něco, co doposud nezažil.
Chtíč, vášnivost?
Nikdy nedávala najevo své city, na to ji znal příliš dobře.
Tak proč teď?
Snad né ze strachu blížícího se konce.
Ne!
Určitě jedná pod vládou Zla zvané Tmy a chce to i u něho.
Ale to nedovolí!
Nebo ano?
Její rty se náhle začaly přibližovat k jeho...
Když v tom, se skleněná růže v hlavním sále rozbila na tisícero kousků a ve stejný moment Tma zaútočila.
A stalo se to, čeho se ti dva nejvíce obávali.
Zlo se zmocnilo v jejich duších světla, které Tma tolik na lidech nenáviděla a toužila u všech zničit.
Udeřila rychle, že jim nedovolila ani první a zároveň poslední polibek...
Ale to už o tom ani nevěděli, jelikož si je Zlo nyní podmanilo do své moci, jako své služebníky.
Něco však důležitého stihli Nara a Orinx jestě před smrtí udělat.
Objevit naději.
Malé, křičící, právě narozené dítě, zjevené ve věštecké kouli, skryté před zraky Zla, kterého si však poslední členové rady už nepovšimnuli...


Info - Hledač Světla

24. října 2017 v 13:37 | Camilla |  Hledač světla

V zemi Traneis pomalu mizí veškeré světlo.
Jediné řešení je chlapec s dívkou...
Z nich, ale pouze jeden je předurčen stát se Hledačem světla...


Třetí a poslední básnička

23. října 2017 v 14:41 | Camilla

Svoboda


Chceš být volná jako pták.
Ptáš se chceš tak moc?
Drží tě citový hák,
prosíš o pomoc...

Bolesti tě ušetřím.
Svěř se plynoucí řece,
nikdo ti nepomůže přece.
Pravdou na tebe mířím...

Ty, ty ty ty ano ty!
Ten hřebík konečně zatluč,
nech rozkvést v sobě kytky,
zahoď tu zluč...

(rok 2017)

OTÁZKA PRO VÁS...
Mám ještě psát dále básničky?



Moje druhá básnička

22. října 2017 v 14:37 | Camilla

Zelený šat


Vlk se rozhlíží na kopci,
přitom si dává pozor před lovci.
Chtějí mu ublížit,
jeho vytí navěky utišit.
Vidět v jeho očích před smrtí strach a zlobu,
zvířecí duši poslat do hrobu.
Sami však jen zabíjejí
a krásu přírody rozbíjejí.
Jejich srdce zle bijí,
proto se taky dlouhověkosti nedožijí.
Zelené šaty po celá staletí zemi laskají,
hříšníky tvrdě vždy a jako dnes ztrestají.
Vlk po horách se nyní svobodně pohybuje
a za odměnu svou vlčici láskou naplňuje.
Zelená se v barvy mění
a podzimní listí na to náhodné kolemjdoucí upozorní...

(Rok 2015, psáno v nemocnici)



Moje první básnička

21. října 2017 v 13:45 | Camilla

Vzácná rostlina


Moře v září měsíce,
hřívá překrásného hřebce,
klusá po pláži,
vlny bouřejíc do skály.
Na pláži vzácná rostlina vzkvétá,
radost do všech srdcí dává.
I tu ženu co pláče
její srdce teď rádo zatluče.
V měsíčním svitu k hřebci cválá,
z lehka klisnička malá.
Hned jak k němu přicválá
rostlina na pláži rozkvétá.
V tu chvíli se srdce koní ožívají,
láskou se naplňují.
Je to zvláštní rostlina,
lásku, radost dodává.
Avšak když uhyne,
to krásné s ní zahyne.

(rok 2011)


Zaklínač - Geralt z Rivie

20. října 2017 v 13:41 | Kraty
Práce ze střední školy
Téma: Můj oblíbený hrdina

Ostří naleštěného, stříbrného meče se ozvalo při přeseknutí ošklivé a nebezpečné příšery zvané Ghúl. V ostří kolmo od jeho majitele se leskne oheň chatek, který Ghúl svým řáděním způsobil. Na konci stříbrného meče nestál nikdo jiný než sám Geralt z Rivie.
Geralt z Rivie je zaklínač. Zaklínači jsou jakési bratrstvo nebo se dá také říci klan nájemných zabijáků příšer. Jeden neví, zda jsou to lidé nebo ne. Na počátku jejich stvoření opravdu člověk je ale s pomocí mutagenních lektvarů a všelijakých bylin se z něj stává právě zaklínač. Tuto proměnu přežijí asi 4 z 10 uchazečů.
Jedním z těchto zaklínačů je právě Geralt. Skoro 2 metry vysoký, urostlé postavy a s chladným pohledem. Mléčně bílé do půl zad dlouhé vlasy, na které všichni nevěřícně zírají. Z pohledu jeho žlutých, kočičích očí mrazí v zádech. Na strach a respektu mu přidávají také jizvy přes půl levé tváře a přes pravé oko. Jistě je nezískal náhodou. Geralta odívá kožená zbroj s rukavicemi a taktéž kožené kalhoty a boty. Na zádech nese kříž ze dvou zkřížených mečů plných prolité krve jeho nepřátel. Přes levé rameno tasí meč stříbrný, na příšery. Přes pravé rameno zase tasí meč železný z nejušlechtilejších ocelí, na obranu před lidmi. Zapomněl bych na jeho ústa s ostrým jazykem jako bič, který si nenechá nic líbit. Dokáže dostat informace i z největšího tajnůstkáře pod sluncem.
Lidi ho nemají příliš v lásce, a když je někde nový, dají mu to také najevo. Ať si rychle projde město, a vyřídí, co potřebuje, a ještě rychleji vypadne. Všeobecně jsou zaklínači všemi nenáviděni. Každý jimi pohrdá a pouze jim nadává do mutantů a kříženců. Geralt má můj obdiv právě díky respektu a strachu, který svým vzhledem, chováním i řemeslem šíří.


Dívka v noční košilce

19. října 2017 v 13:39 | Camilla


Nezvykle jediná rozsvícená pouliční lampa, skrytá před zraky lidí v hlubokém lese, osvětlovala malý stůl s psacími potřebami. A také rozevřenou knihu, do které něco zapisovala dívka s blonďatými vlasy sedící za stolem a jejím pouhým oblečením byla noční košilka.
Ničím nerušená a obklopená naprostým tichem, že se ani sova neodvážila zahoukat, objevila se-li tam vůbec někdy, dívka najednou přestala psát.
Ne z důvodu, že dokončila své dílo, nýbrž proto, že jí dopsala propiska. Sotva jí však vyměnila, už se zase vrhnula psát. Její pravá ruka se zdatně pohybovala a zanechávala na papírech velkolepé dílo.
Nejednalo se však o nějaký milostný příběh...
Ale o smrt lidí, jež tato dívka předurčuje. Ona sama neví proč, ale je si vědoma toho, co píše.
Obětí se nyní stává puberťačka, která se utopí v jezeře.
Když dopsala poslední řádky, vzhlédnula od své knihy a pohlédla do dáli.

Nebyla to však ona...
Její obličej se změnil v podobu její oběti...

Arnita stála poprvé před starou a popraskanou budovu Márnice.
Přešlapovala z místa na místo a přemítala, jestli tam má jít.
Její matka, jako doprovod, ji stiskla pevně ruku a potichu řekla: "Nemusíš tam jít, pokud nechceš."
Dívka jen pokrčila rameny a potlačila nával slz.
Kdyby jen věděla...
"Ona by si to přála, mami."
Pak se nadechla a vstoupila dovnitř s mamkou za zády.
Tam na ně čekal již domluvený zaměstnanec márnice a jelikož byl obeznámen se situací, která se stala před pár dny, jen přikývl na pozdrav a bez mluvení je zavedl k výtahu.
Sjeli mlčky o dvě patra níž.
Vzduch byl cítit zatuchlinou.
Prošli dlouhou chodbou a zastavili se před dveřmi s číslem 286.
Anitě se obracel žaludek, ale věděla, že to nejhorší teprve přijde a ona musí být silná.
"Mám jít s tebou?" zeptala se její matka a stiskla jí pevně rameno. Ale z jejího hlasu bylo znát, že se taky hodně drží.
Arnita zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. "Já to zvládnu."
Patolog, který po celou dobu neřekl jediné slovo, zasunul klíče do dveří. "Mohu?"
Přikývla.
Její matka zůstala za dveřmi.
Kromě zmrazovacích boxů pro mrtvoly, kterých si Arnita všimnula jako první, se uprostřed místnosti nacházelo nemocniční lehátko.
Leželo na něm nějaké tělo se štítkem na noze, přikryté zelenou dekou.
Pomalu k němu přistoupila, zatímco patolog tu deku odhrnoval.
Arnita při pohledu na namodralé tělo strnula.
Hleděla na svoji nejlepší kamarádku Sylvii.
Na dívku, která měla problém s anorexií, ale v životě by Arnitu nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového.
Vždyť tolik toho spolu prožily a ještě mohly...
A teď její tělo bude spáleno.
"V její krvi se našly známky po drogách a ..." oznamoval Patolog, ale Arnita ho vůbec nevnímala.
Myšlenkami se vrátila na den kdy ji viděla naposledy.
Na to, kdy se spolu smály a diskutovaly o tom, jaký kluk má hezčí zadek a typické holčičí řeči.
A na to ráno, kdy se u ní doma probudila a Sylvia si z ní utahovala, že se bojí nočních můr.
A na těch pár vět...
"Ty noční můry nesmíš brát tak vážně holka. Víš kolika lidem se to zdá."
"Ale co když ano? Zdálo se mi, že někdo umřel..."
"A kdo prosím tě?"
"Ty..."

Úvodník ;)

18. října 2017 v 13:36 | Camilla a Kraty

"A teď ti zavážu oči."

Zaváhal jsem.
Dělám dobře?
Mám jí věřit?
Je to sice moje holka, ale na tohle nejsem zvyklý.
"Nemusíš se ničeho bát. Budu tu stále s tebou, slibuju." Řekla, jako by vycítila moje náhlé nerozhodnutí a na uklidnění, které vždycky zabralo, mě pohladila po tváři.
"Tak dobře." Usmál jsem se, ale to už mi pohled na ní zakryla látka vonící čerstvě po jahodách, které jsme před chvíli spolu sbírali.
Měl jsem chuť šátek strhnout a pohlédnout znovu do její krásných zeleno- hnědých očí, kterýma mě doslova přitahovala, a které mě oslňovali už od našeho seznámení, ale tento plán mi překazila tím, že se její rty dotknuly těch mých.
Svět okolo mě se zastavil.
Byl to dlouhý a vášnivý polibek.
Takový, jaký jen tak nepamatuji nikdy od jiné.
Co měl znamenat?
Nebyl snad...
Posledním?
Proč o tom vůbec přemýšlím?
Třeba jde jen o velké vyjádření citů.
Určitě!
Nebo ne?
Mé myšlenky přerušila věta, která však obavy ještě více prohloubila.
"A teď mě prosím poslouchej. Tohle je důležité. Za žádnou cenu nesmíš podvádět a dívat se. Ať se bude dít cokoliv, rozumíš?"
V jejím hlase byla znát podivná naléhavost, místo obvyklého humoru, která mě děsila.
Nechápal jsem to.
Co tím myslela?
Proč ta pusa a tak vážná slova?
Nikdy se tak nechovala, až teď, když se mi dneska rozhodla ukázat její tajemství.
Že by si jen utahovala?
Vždyť jsme se rozhodli, že si zahrajeme pitomou dětskou hru na slepou bábu.
Tak nač to vyvádění?
Co by se mohlo stát?
"Ale-"
"Uděláš to?"
Chvilku bylo ticho.
"Ano." Odpověděl, jsem nakonec.
Věřím jí, je to moje dívka.
"To je můj kluk." Zašeptala a políbila mě, přes obvázání, na čelo.
Asi pětkrát se mnou zatočila a radostně zvolala: "Najdi si mě!"
A tak jsem začal hledat.

Hledal jsem dlouhou dobu, až jsem došel až sem.
Sundávám si pásku z očí a vidím jí v zemi fantazie.
V zemi, kterou si spolu odteď budeme vytvářet jen my dva.
V zemi, ve které pro nás není nic nemožného ani nedocílitelného.
Nechejte se unést do říše snů a fantazie na blogu Duše fantazie s Camillou a Kratym...


Kam dál