Blog bude znovu v provozu...

2. srpna 2016 v 14:35 | Camilla Říhová a Kraty

Žádné vzdávání nebude! Jednou opravdu bude znovu v provozu!

(29.6.2017)


Připravujeme:

Vracíme se zpět
Dopsat 2.Kapitolu - Obklopena (Dobrodružství v Zathoře)
Můj nejkrásnější den v životě
1.Kapitola - Zase pozdě (Čtvrtý element)
Nová povídka
3.Kapitola - Kudrlinka (Hledač světla)
Jednorázová povídka
Překvapení


 

Inspirace k vánočnímu dárku

19. prosince 2015 v 15:21 | Camilla |  Arte di Camilla

Vánoce se kvapem blíží a já občas patřím mezi ty, kteří nakupují vánoční dárky na poslední chvíli.
Ale co když se stane, že žádný vhodný dárek nenajdu? Zbývá vyrobit!
Tvrdíte: "Nemám šikovné ruce?"
Myslím, že tenhle jednoduchý výrobek, dokáže opravdu každý :)



Zelený šat

9. prosince 2015 v 0:00 | Camilla |  Básnické pokusy

Zelený šat

Vlk se rozhlíží na kopci,
přitom si dává pozor před lovci.
Chtějí mu ublížit,
jeho vytí navěky utišit.
Vidět v jeho očích před smrtí strach a zlobu,
zvířecí duši poslat do hrobu.
Sami však jen zabíjejí
a krásu přírody rozbíjejí.
Jejich srdce zle bijí,
proto se taky dlouhověkosti nedožijí.
Zelené šaty po celá staletí zemi laskají,
hříšníky tvrdě vždy a jako dnes ztrestají.
Vlk po horách se nyní svobodně pohybuje
a za odměnu svou vlčici láskou naplňuje.
Zelená se v barvy mění
a podzimní listí na to náhodné kolemjdoucí upozorní...


(Psáno v nemocnici, rok 2015)
 


2.Kapitola-Ztracený

29. listopadu 2015 v 6:00 | Camilla |  Hledač světla



2.Kapitola - Ztracený

Keres se zmateně rozhlížel na všechny strany. Očima hledal možné východy...
Na svou matku nemohl ani pohlédnout. Byl v šoku. Měl strach co s ním teď bude. Chytnou ho, zbijou a vyženou? Nebo ho stihne stejný osud jako jeho nejmilovanější osobu?
Má se zachovat jako chlap a přiznat se s nadějí, že jeho trest bude mírnější, když v tom měla prsty Tma? Nebo prostě odsud rychle vypadnou?
"Hanago? To jsem já Tonakas, tvoje sousedka. Chtěla si tu mou-"
Do dveří chalupy vtrhla baculatá a dost vlezlá ženská, které se vždycky dařilo přijít v nejnevhodnější dobu, přesně jako nyní.
Když uviděla Hanagu ležící na zemi v kaluži krve, upustila s dořeknutím věty: "ku." sáček držící v ruce a obsah se rozvířil všude kolem ní.
Aniž by se Keres nějak rozmýšlel, využil tohoto momentu. Pevně sevřel jedinou drahocennou věc, kterou měl po svém otci a rozběhnul se k oknu.
"To byl on! Chyťte ho! Lidičky! Chyťte ho! To byl on!"
Ale to už Hanagin syn utíkal jak jen mohl přes velkou vesnici, nevšímaje si rozruchu, který tam způsobil.
Někteří, především starší vesničané, se ho pokusili chytit, ale bezúspěšně. Keres byl totiž oproti nim dost mladší a vynikal svou rychlostí. Jiní zděšeně jen vybíhali ze svých chalup s meči, vidlemi sloužící na pole, nebo s tím co měli právě nebezpečného při ruce, se strachem o své blízké. Rozhodnuti případně za ně bojovat, aby je ochránili. Ale našli se i tací, kteří znali Kerese od malička a nikdy by neřekli, že by mohl něco spáchat a dokonce mu sem tam někdo pomohl k lepší šanci na útěk.
A tak se mu podařilo dostat i přes mnohá pozdější zakopávání o lesní porosty a nastražené kameny, do hlubokého lesa. Místa, kam by se nikdo z lidí neodvážil. Neboť sem dosahuje hrozně málo světla a Tma zde má svou největší moc.
Keres se teprve až tady zastavil. Těžce oddechoval. Takové běhání už nepamatoval od doby, kdy mu bylo devět. Tehdy se s klukama vsadil o tom, že ukradne své matce věc, kterou tak obdivovala. Ručně vyřezávanou mísu, zdobenou mladým zamilovaným párem. Bohužel se na něj přišlo a on, nejenže přišel o své kamarády, ale musel si její hodnotu odpracovat. Pamatoval si taky dokonce to, jak se za něj Hanaga přimlouvala a jak potom dopadnul.
Říkala: "Nechte ho prosím. Vždyť je ještě malý a určitě to nebyl jenom jeho nápad. Vím, že se to nemůže obejít bez trestu, ale navrhovala bych, aby mi po celý rok pomáhal s vyšíváním a vy si pak jeho výtvory můžete prohlédnout."
Dívali se na ní nechápavě, ale ona se jenom usmála a odpověděla na jejich pohledy: "Ano vím, je to ženská práce. Ale co může být horším trestem, než když si chlapec vyzkouší tuhle práci?"
Všichni jí dali za pravdu a on se naučil, chtě nechtě maminčinu práci.
"Hej ty! Úhni!"
Směrem k němu běžela nějaká postava a vyrušila ho z jeho vzpomínek. Vůbec netušil kdo by to mohl být, natož odkud přišla.
Než se však nadál a stihnul zareagovat, srazila ho k zemi.
Vyrazila mu dech a on ztratil vědomí.

"Co ti malí haranti zase křičí!"
Starý muž s plnovousem, kterému nebylo vidět pořádně do obličeje vztekle zavřel svou okenici. Nebyl jak ostatní. Nesnášel lidi a to jak se smějí. Nenáviděl to.
Proto byl taky neustále zavřený ve své místnosti, hlouběji pod zemí. Ale né daleko od lidí, to si nemohl dovolit.
Vylézal ven, jen když potřeboval nějakou ingredienci nebo věc, ke své celoživotní práci. Lidé kteří ho někdy potkali, utíkali od něj se strachem a jemu to vyhovovalo.
Avšak dnes... dnes! Měl všechno co potřeboval. Konečně skončí to jeho dlouhé utrpení! Za chvíli odbijí hodiny a on bude nejšťastnějším člověkem.
Usednul pomalu na zem, do jakéhosi kruhu namalovaného okolo něho. Smočil si své šedé vlasy a plnovous modro-fialovou tekutinou, pro kterou tak dlouho hledal složení. Otevřel knihu a začal do ní rychle a hbitě kreslit jakýsi obrazce.
Odbila půlnoc.
Strhnula se bouře. Venku zafoukal velmi silný vítr. Rozrazil jeho okenici a sklo se rozsypalo na tisíc kousků.
Byl slyšet křik vyděšených lidí a to staříka ještě víc posilovalo.
Víc a víc čmáral do knihy. Jeho ruka začala krvácet, ale on si toho nevšímal.
Musel to dokončit! Už byl tak blízko.
Střepy se zvednuly do vzduchu a začaly kroužit kolem něho.
Náhle se stalo něco nečekaného.
Do kruhu vběhnul chlapec a zakopnul omylem o lahvičku s modro-fialovou tekutinou. Rychle se jí snažil postavit, ale už bylo pozdě. Zbytek, kterým se měl starý muž na závěr jeho díla polít, byla rozlitá.
"Já... já... nechtěl." koktal chlapec.
Stařík upustil pero a jediné co na to řekl bylo: "Za všechny chyby se platí, ať už chceme nebo ne."
Pak zavřel oči. Vítr náhle změnil směr.
A veškeré střepy, které před chvíli ještě létali kolem starého muže, vletěly do chlapcova nevinného srdce...

"Co si o sobě myslíš?!"
Neznámý křik vytrhl Kerese z podivného snění.
Otevřel prudce oči.
Nad ním se skláněla dívčí postava s kudrnatými vlasy.
Levé oko měla něčím zavázané a její dýka spočívala na jeho hrdle.

Prolog1.Kapitola2.Kapitola → Pokračování příště...



2.Kapitola-Obklopena

19. listopadu 2015 v 15:21 | Camilla |  Dobrodružství v Zathoře

(Připravuje se)


Kratyho song - Fakebook

9. listopadu 2015 v 6:00 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)

Facebook...
Všichni to známe...


Moje první básnička

29. října 2015 v 19:47 | Camilla |  Básnické pokusy

Vzácná rostlina

Moře v září měsíce,
hřívá překrásného hřebce,
klusá po pláži,
vlny bouřejíc do skály.

Na pláži vzácná rostlina vzkvétá,
radost do všech srdcí dává.
I tu ženu co pláče
její srdce teď rádo zatluče.

V měsíčním svitu k hřebci cválá,
z lehka klisnička malá.
Hned jak k němu přicválá
rostlina na pláži rozkvétá.

V tu chvíli se srdce koní ožívají,
láskou se naplňují.
Je to zvláštní rostlina,
lásku, radost dodává.

Avšak když uhyne,
to krásné s ní zahyne.


(Báseň z roku 2011, nijak neupraveno)

Dívka v noční košilce

19. října 2015 v 21:05 | Camilla




Nezvykle jediná rozsvícená pouliční lampa, skrytá před zraky lidí v hlubokém lese, osvětlovala malý stůl s psacími potřebami. A také rozevřenou knihu, do které něco zapisovala dívka s blonďatými vlasy sedící za stolem a jejím pouhým oblečením byla noční košilka.
Ničím nerušená a obklopená naprostým tichem, že se ani sova neodvážila zahoukat, objevila se-li tam vůbec někdy, dívka najednou přestala psát.
Ne z důvodu, že dokončila své dílo, nýbrž proto, že jí dopsala propiska. Sotva jí však vyměnila, už se zase vrhnula psát. Její pravá ruka se zdatně pohybovala a zanechávala na papírech velkolepé dílo.
Nejednalo se však o nějaký milostný příběh...
Ale o smrt lidí, jež tato dívka předurčuje. Ona sama neví proč, ale je si vědoma toho, co píše.
Obětí se nyní stává puberťačka, která se utopí v jezeře.
Když dopsala poslední řádky, vzhlédnula od své knihy a pohlédla do dáli.

Nebyla to však ona...
Její obličej se změnil v podobu její oběti...

Arnita stála poprvé před starou a popraskanou budovu Márnice.
Přešlapovala z místa na místo a přemítala, jestli tam má jít.
Její matka, jako doprovod, ji stiskla pevně ruku a potichu řekla: "Nemusíš tam jít, pokud nechceš."
Dívka jen pokrčila rameny a potlačila nával slz.
Kdyby jen věděla...
"Ona by si to přála, mami."
Pak se nadechla a vstoupila dovnitř s mamkou za zády.
Tam na ně čekal již domluvený zaměstnanec márnice a jelikož byl obeznámen se situací, která se stala před pár dny, jen přikývl na pozdrav a bez mluvení je zavedl k výtahu.
Sjeli mlčky o dvě patra níž.
Vzduch byl cítit zatuchlinou.
Prošli dlouhou chodbou a zastavili se před dveřmi s číslem 286.
Anitě se obracel žaludek, ale věděla, že to nejhorší teprve přijde a ona musí být silná.
"Mám jít s tebou?" zeptala se její matka a stiskla jí pevně rameno. Ale z jejího hlasu bylo znát, že se taky hodně drží.
Arnita zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. "Já to zvládnu."
Patolog, který po celou dobu neřekl jediné slovo, zasunul klíče do dveří. "Mohu?"
Přikývla.
Její matka zůstala za dveřmi.
Kromě zmrazovacích boxů pro mrtvoly, kterých si Arnita všimnula jako první, se uprostřed místnosti nacházelo nemocniční lehátko.
Leželo na něm nějaké tělo se štítkem na noze, přikryté zelenou dekou.
Pomalu k němu přistoupila, zatímco patolog tu deku odhrnoval.
Arnita při pohledu na namodralé tělo strnula.
Hleděla na svoji nejlepší kamarádku Sylvii.
Na dívku, která měla problém s anorexií, ale v životě by Arnitu nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového.
Vždyť tolik toho spolu prožily a ještě mohly...
A teď její tělo bude spáleno.
"V její krvi se našly známky po drogách a ..." oznamoval Patolog, ale Arnita ho vůbec nevnímala.
Myšlenkami se vrátila na den kdy ji viděla naposledy.
Na to, kdy se spolu smály a diskutovaly o tom, jaký kluk má hezčí zadek a typické holčičí řeči.
A na to ráno, kdy se u ní doma probudila a Sylvia si z ní utahovala, že se bojí nočních můr.
A na těch pár vět...
"Ty noční můry nesmíš brát tak vážně holka. Víš kolika lidem se to zdá."
"Ale co když ano? Zdálo se mi, že někdo umřel..."
"A kdo prosím tě?"
"Ty..."

Kratyho song - Já

9. října 2015 v 18:11 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)


Píseň má vyjadřovat mé psychopatické sklony a má přímo záměrně děsit posluchače.

1.Kapitola-Pohlédni mi do očí

29. září 2015 v 0:00 | Camilla |  Dobrodružství v Zathoře

1.Kapitola-Pohlédni mi do očí

"Pěkná maska," prohodily dvě holky, když kolem mě prošly.
"Děkuji," řekla jsem, než mi došlo, že si ze mě utahují.
Povzdychla jsem si.
Tohle se dělo pořád.
Mám snad v osudu napsáno být celý život přehlížena?
Možná to bylo tím, že jsem se začala trochu stranit lidí. Třeba jako teď, kdy jsem stála u stolu s pitím, místo toho, abych byla v centru dění. A to, u malého podia tělocvičny, odkud, jak jinak, vycházela taneční hudba.
Z myšlenek mě náhle vytrhl hrubý hlas za mnou.
"Nevšímej si jich. Náhodou obdivuju, že jdeš v šestnácti za princeznu."
Otočila jsem se.
Hlas patřil vysokému klukovi s černým plášťem, který mu sahal až po kotníky.
Zprvu se zdálo, že jde za čaroděje, ale k tomu mu chyběl klobouk a v ruce nedržel žádnou hůl.
A jako by se snad bál odhalit svou tvář, zakrýval ji maskou.
Kdo to jen může být?
Znala jsem alespoň trochu každého z tábora, ale nevybavovala jsem si, že bych tady viděla někoho s takovou výškou.
Možná to patří k té masce?
Nebo že by to byl někdo z vedoucích?
Kdo by znal můj věk?
Ale, zajímal by se o mě někdo z dospělých?
"Říkal jsem si, jak to asi v těch pohádkách chodí. Není to náhodou, smím prosit krásná urozená?" zeptal se po chvíli, co jsem mu neodpovídala a sama sebe přistihla, jak ho pozoruju.
Ovšem větou, kterou právě pronesl, způsobil, že se mi znovu rozběhly myšlenky a já mu tak opět neodpověděla.
Cože to před chvíli řekl?
Že mě zve k tanci?
To má být vtip?
A vůbec, mluvil by někdo takovým stylem?
"Víte, milá dámo, miluji tanec. Ale nerad čekám na odpověď," a jako bych ho snad svou mlčenlivostí naštvala, uchopil silně mé ruce a zátáhl na parket.
Než jsem se vzpamatovala, měla jsem jednu svou ruku omotanou kolem jeho pasu a druhá spočívala v jeho levé ruce, přesně tak, já má vypadat taneční pár.
Byla jsem z něj zmatená.
Část mého já se mu chtěla vytrhnout a říct mu, že se chová jak blázen a že na ty legrácky -pokud to někdo tady vymyslel - nejsem zvědavá.
Ale...
Ta druhá toužila hrát jeho hru a zjistit, kdo že to vlastně je a co má za lubem.
"Mně se nevykroutíte, jestli myslíte na tohle,"řekl a na důkaz jeho slov, sevření zesílilo.
Čte snad mé myšlenky?
"Ty...ty nejsi někdo z tábora, že ne?" dostala jsem konečně ze sebe.
"Možná," zněla odpověď. "Ale nechtěli jsme dělat něco jiného?"
Na to jsem mu chtěla říct, že si nevybral dobře, protože já tančit neumím, ale k mému překvapení se mé nohy daly sami do pohybu a doplňovaly tak taneční kroky neznámého.
Co se to jen dělo?
Dokonce i hudba se změnila.
Před chvíli hrála známá písnička "Gangnam style", ale nyní se změnila na pomalejší, jehož interpreta jsem neznala.
"Pohlédni na mě" rozezněl se jeho hlas najednou v mé hlavě.
Cože?
Něco, jako by mě nutilo ten divný příkaz uposlechnout.
Začala jsem směrovat svůj pohled na dotyčného, jehož pohledu jsem se snažila předtím raději vyhýbat.
Ale něco mě zarazilo.
Byl to hlouček dětí u podia, vesele poskakující, přesně do stylu Gangnam.
Ale vždyť hraje...
"Ne!" chtěla jsem vykřiknout a vytrhnout se z jeho omámení, ale nešlo to.
"Přestaň vnímat okolí," znova ten hlas, který se teď začal rozhléhat mnohem silněji a aby stížil mé odporování, začal se semnou točit.
Takže se mi celá tělocvična promněnila do víru barev masek a světel.
"Pohlédni mi do očí." zazněla další slova a já už to nevydržela.
Poslechla ho.
Zlost...
Nenávist...
Ale i strach...
To vše bylo znát z jeho očí a pronikalo nesmírnou bolestí do mého já.
Podlomily se mi nohy, čímž jsem spadla na zem.
Hlava mi třeštila, neschopna pohybu.
Když bolest trochu ustoupila, po neznámém nebylo ani památky.
Postavila jsem se a absolutně nechápala, co to mělo znamenat.
Přešla jsem ke stolu s pitím, abych uhasila žízeň a jak bylo vidět, nikdo si mého tancování nepovšimnul.
Chtěla jsem popadnout svůj hrníček, ale má ruka se v půlce pohybu zarazila.
Byl tam totiž vylepený lístek a na něm napsané: "Něco si ztratila."
Strhla jsem ho a podívala se na něj pozorně.
Byla pod tím nakreslená korunka a připsáno jedno jediné jméno.
Erik.

Kapitola první → Pokračování příště...

Kratyho song - Měsíční svit

19. září 2015 v 21:05 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)

1. Otázka: Jak vznikla tvá přezdívka M(@)C Sharky?

Vznikla spontáně a v rychlosti z anglického slova shark = žralok. M(@)c ("mek") vzniklo spojením MC a něčeho vyjímečného jako je právě @, nechtěl jsem mít komerční jméno co používá kdejaký tuctový raper či zpěvák

2.Otázka: Co tě vedlo k této tvorbě?

Vedl mě k tomu bývalý kamarád, který se mě kdysi v jedné mojí těžké situaci zeptal, jestli bych to nechtěl přenést na papír a pak do hudby a tak jsem si řekl "Proč ne?". Sepsal jsem jednoduchý text plný pitomin a vznikla první písnička "Vy nejste nic".

3.Otázka: Jak dlouho se tímto zabýváš?

Zabývám se tím přibližně 3-4 roky. V poslední době už moc ne, ale mám pár rozjetých projektů, které jsou do budoucna zatím nejasné.

4.Otázka: Proč si vybral pro zveřejnění, jako první ze své tvorby písničku Měsíční svit?

Tuhle písničku jsem vybral protože vznikla de facto totálně z ničeho. Dlouho jsem měl různé pochmurné myšlenky a tak jsem začal psát text a našel si zremixovaný instrumental k mojí nejoblíbenější sonatě od Beethovena - Měsíční svit. Písnička se nejdříve měla jmenovat svit měsíce ale nakonec jsem to popletl. Tak vznikl název. Písnička vznikla celkově jako moje nejčernější a zároveň nejtvořivější stránka co se týče mého nitra. Sám ani nevím (což je v té písni řečeno) jak jsem ji napsal a jak mě napadala slova. Písnička nemá ani žádný refrén a to jen proto že by mi překážel a dostatečně by nenapínal posluchače.

5.Otázka: Se kterou další písničkou se chystáš příště podělit?

Další písničku co bych zveřejnil by byla písnička "JÁ". Což je vlastně píseň o tom co pociťuji při psychopatických sklonech, které ve mě dřímou a vím že je nikdy nevypustím ven. Ta píseň byla něco jako uvolnění v podobě toho co ode mě mohou nepřátelé čekat. A také všichni, kteří by chtěli ublížit mé přítelkyni Camille nebo mé rodině.
Ale to až v dalším článku ....







1.Kapitola-Zabít?

9. září 2015 v 18:11 | Camilla |  Hledač světla


1.Kapitola- Zabít?


"Evesi! Prosím tě, neodcházej!"
Prosba mladé ženy, drobounké postavy s výrazným obočím a špinavě-blond vlasy, vyzněla tak srdceryvně, že dokázala donutit svého manžela, aby se za ní ještě jednou otočil.
"Hanago... Tohle už jsme přece řešili. Oni mě potřebují!" odpověděl její muž, na kterém by jste jen tak nemohli přehlédnout jeho široká ústa.
"Ne! Já ti to nedovolím! Jsi zaslepený! Vždyť nemáte žádnou šanci! Umřete..." s posledním slovem ji vytryskly slzy.
Evesovi trhalo srdce vidět jí v takovém stavu, ale už se zavázal krví a nešlo to změnit.
Tehdy byl velice mladý, nerozumný. Toužil po dobrodružství a odměně, která by mu zajistila lepší život.
Ale to netušil, kam ho cesty osudu zavedou...
"Kde k sakru vězíš?"
Náhlá slova muže, který právě vpadnul do jejich chalupy a na jehož nebyl zrovna nejlepší pohled, zhatil Evesovi plány na uklidnění -možná i poslední- její milé.
Byl to jeho nevlastní bratr, Relot.
Nyní s velkým šrámem přes celou ruku a krvácejícím uchem.
"Už jdu." zařval na něj odpověď.
Relot, jak bylo jeho zvykem, nezůstával nikde dlouho a nesnášel loučení. Takže po zjištění toho co potřeboval, zmizel stejně rychle jako, se objevil.
Eves to věděl, hlavně to opouštění osoby hodně mu blízké, neboť to měl po něm a bylo to možná to jediné, co ty dva, měli vlastně společného.
A proto, dal své ženě jenom poslední dlouhý polibek a pak ji pošeptal do ucha: "Miluji tě. Já se vrátím a nenechám se zabít, abys o mě přišla. Slibuji."
S těmi slovy ji pustil ruku a vyběhl rychle se zakrytými slzami ven, za svým nevlastním bratrem.
Hanagě se podlomila se kolena.
Vztáhla ruku směrem ke dveřím, s nadějí, že se snad ještě vrátí.
Ale marně.
Už ho neuvidí a taky...
Nikdy mu nepoví, že je těhotná...

Mlha vzpomínek na chatu poblíž lesa a na dění se uvnitř, se začala vytrácet...
Hanaga seděla tiše v koutě u zdi a brečela.
Na Evesa nikdy nepřestala myslet, ale také nebyla schopna o něm povědět svému synovi Keresovi.
Doba byla zlá a nelehká.
Po celé zemi panovala přísná pravidla.
Ten, kdo chtěl zůstat naživu, se musel těmto zákonům podřídit.
Nejhorší na tom však bylo to, že nikdo neznal pravou tvář, panovníka této země.
Zla, kterému se neříkalo jinak než Tma.
Vládce, který dokázal zničit slunce...
"Vzdej to... Tvé světlo dlouho nevydrží!" Ozval se neznámý chraptivý hlas, který však Hanaga již dobře znala. Provázel ji už od doby, co se narodil její syn.
"A nechat syna napospas tobě? Nikdy!" zaječela na něj.
"Hanago, Hanago, má sladká Hanago, však ty mě ještě budeš prosit na kolenou, abych-"
Chraptivý hlas přerušil strach sedmnáctiletého chlapce s blonďatými vlasy.
"Mamí, jsi v pořádku? Proč tak křičíš?"
"Pššt, Keresi. Pojď sem. Nic se neděje." začala ho utěšovat objetím.
Ale on se jí vytrhl.
Hanaga se na něj podívala zmateně.
"Ale děje! Proč by ti jinak tekly slzy?"
Keresova matka si povzdychla.
Je už správný čas mu to říct?
Tajila to tak dlouho, že nevěděla kde začít.
Má mu to říct?
Co to s ním pak, ale udělá?
Kažopádně, už ji moc času taky nemuselo zbývat a nechat svého jediného syna žít v nevědomosti, to nemohla.
"Mamí?"
Hanaga si pomalu nadechla. Chvilku hledala ta správná slova, než si konečně dodala odvahy.
"Možná máš pravdu, měla bych ti něco povědět."
Keres se vedle ní posadil na zem a zvědavě, ale i s obavami začal poslouchat.
"Všechno to začalo před několika lety. Tehdy Traneis nevypadala tak, jak ji dnes vidíš. Nebyla plná smutku, strachu a marných bojů o lidský život. Naopak, byla plná světla, radosti a lásky. Jenže pak přišel do naši zemi cizí chlapec. Nepodobal se nám všem ostatním, bylo na něm cosi zneklidňujícího. Vyvolával u lidí divné pocity, takové, jaké neznali. Nikdo ho však nevyhnal, někdo se sním dokonce snažil v poklidu vycházet, přijmout ho mezi své. Až do té doby, než utopil malou holčičku a zmizel. Od té doby se lidé změnili. Začali se mezi sebou hádat, rvát a dokonce i zabíjet. Jako kdyby ten záhadný chlapec přišel jen proto, aby tohle způsobil."
Keresova matka se odmlčela.
Její syn hltal slovo od slova, jako by to snad byla jen pohádka, kterou mu matka často před spaním vyprávěla.
"A co bylo dál?" Vyzvídal.
"Já se narodila do doby, kdy ještě na obloze svítilo slunce. Byla jsem však hodně malinká, takže si už tu nádheru nepamatuji. Zmizela totiž v mých třech letech. Když jsem vyrostla, bylo mi řečeno, že se ten chlapec objevil znovu. Vypadal úplně stejně, hlavně věkově, jako předtím. A pak se to stalo. Obloha se z ničeho nic zatáhla. Po tom krásném světle nebylo ani památky. Dodnes se neví, co se přesně přihodilo. Někdo říká, že ten kluk přivolal svojí magií mračna a zamezil, aby naší zemi osvětlovalo slunce a někdo zas, že ho zničil úplně. Každopádně, jedině devatenáct mužů se mu dokázalo postavit a vytvořit jakési protikouzlo a chlapce vyhnat. Ale světlo vrátit nedokázali. Těch devatenáct, lidé zvolily jako Radu země. Dnes se však o nich nikdo už nic neví..."
"Téédy." vydechl Keres úžasem.
"To ale není všechno." Pokračovala dál Hanaga. Zvedla se ze země a přešla k truhle, která se nacházela za dřevěným stolem v druhém rohu místnosti.
"Pamatuješ si na tohle?" ukázala na věc, vyřezávanou do tvarů růží.
Keres přikývnul. Moc dobře si pamatoval, jak moc chtěl, jako malý zjistit, co se tam skrývá.
Jeho matka truhlu otevřela.
Její syn otevřel ohromením ústa.
V truhlici se nacházel meč, jehož rukojeť byla zdobená vyřezanou růží.
"Tvůj otec miloval růže, proto vyrobil tuto truhlici a meč, s nadějí, že tě jednou k němu zavede, nebo poslouží ke správné věci."
Nastalo ticho.
Hanaga zalapala po dechu.
Přesně tohohle se bála.
"Já... já mám otce?" řekl tiše a opatrně.
"Ano." Bylo to jediné, na co se jeho matka s odpovědí zmohla.
"Jak dojemné!" ozval se ironicky, znovu ten chraptivý hlas, který však Keres neslyšel a ani nemohl.
Tentokrát mu však Hanaga neodpověděla.
Zmizela totiž v okamžiku, kdy její syn uchopil otcův meč do ruky.
Byl jim tak omámen, že si matčina zmizení ani nepovšimnul.
Zprvu pro něj meč byl těžký, ale po chvíli si na jeho váhu zvyknul.
Zkusil se jim rozmáchnout.
Povedlo se mu to, ale srazil přitom vázu ze stolu.
Ozvalo se zapraskání.
Keres se otočil směrem k oknu.
Teprve teď zjistil, že Hanaga zmizela.
"Mamí?" zavolal opatrně.
Ale odpovědí se mu dostalo jen znovu zapraskání.
Najednou se ozval hrozný řev a u okna stála obluda s vypoulenýma očima a mnoha chapadly.
Co to je?
Keres o tom neměl čas přemýšlet, protože na něj ta divná obluda zaútočila jedním z chapadel a vytrhla mu meč z ruky, který s řinčením dopadl kousek ode dveří.
Nenapadlo ho nic jiného než získat meč zpátky a tak se pro něj rozběhnul.
Když byl skoro u meče, další chapadlo vyrazilo přímo k němu a omotalo mu nohy, takže Keres spadnul. Chapadla jej táhla směrem k obludě, ale on to nevzdával a snažil se rukami dostat k meči.
Když už po něj chňapala další z chapadel, podařilo se mu uchopit meč a rychle chapadlo mečem přeříznout, pak i to co mu drželo nohy.
Obluda zařvala a vytasila na něj s dalšími chapadly, ale na to byl už Keres připraven. Usekával zručně chapadla a zároveň, jako by mu instinkt radil se pomalu přibližoval blíž a blíž k obludě. Chtěl se dostat co nejblíž a zabodnout meč do jejich očí, protože jak pochopil, obluda nedokázala bojovat jinak než svými chapadly. Když se však přiblížil ke svému cíli, náhle znejistěl. V obludných očích zahlédl cosi jako smutek a strach. Má ji zabít? Náhle nerozhodnutí obluda hned využila a popadla jeho nohy a vynesla ho do vzduchu. Keres se chtěl se ohnat mečem, který raději pevně držel a useknout chapadla svírající opět jeho nohy, ale rozmyslel si to. Protože obluda odhalila svou zakrytou pusu se špičatými zuby a chystala se ho spolknout. Hanagin syn se to rozhodnul využít a když už jej měla obluda skoro v puse, zapíchnul jí tam meč.
Ozval se pleskavý zvuk a Keres upadnul na zem.
Chvilku tak omámeně ležel.
Pak se rychle zvednul, popadl meč a oháněl se s ním kolem sebe, kdyby náhodou na něj někdo zase zaútočil.
Ale nikdo tu nebyl.
Bylo naprosté ticho.
Po obludě jako by se slehla zem.
Na místo ní, však ležela zakrvácená postava.
"Mamí!" vykřiknul a rozběhnul se k ní.
Bylo však pozdě.
Hanaga byla mrtvá.
Ale to nebylo to nejhorší...
Ale uvědomění, že ho Tma obelstila.
Keres od své matky ustoupil pár kroků a kroutil u toho hlavou.
To nebyla Tma, kdo jeho matku zabila, ale byl to on sám.
Její jediný syn...

Prolog1.Kapitola → Pokračování příště...

Zaklínač - Geralt z Rivie

29. srpna 2015 v 0:00 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)
Práce ze střední školy
Téma: Můj oblíbený hrdina

Ostří naleštěného, stříbrného meče se ozvalo při přeseknutí ošklivé a nebezpečné příšery zvané Ghúl. V ostří kolmo od jeho majitele se leskne oheň chatek, který Ghúl svým řáděním způsobil. Na konci stříbrného meče nestál nikdo jiný než sám Geralt z Rivie.
Geralt z Rivie je zaklínač. Zaklínači jsou jakési bratrstvo nebo se dá také říci klan nájemných zabijáků příšer. Jeden neví, zda jsou to lidé nebo ne. Na počátku jejich stvoření opravdu člověk je ale s pomocí mutagenních lektvarů a všelijakých bylin se z něj stává právě zaklínač. Tuto proměnu přežijí asi 4 z 10 uchazečů.
Jedním z těchto zaklínačů je právě Geralt. Skoro 2 metry vysoký, urostlé postavy a s chladným pohledem. Mléčně bílé do půl zad dlouhé vlasy, na které všichni nevěřícně zírají. Z pohledu jeho žlutých, kočičích očí mrazí v zádech. Na strach a respektu mu přidávají také jizvy přes půl levé tváře a přes pravé oko. Jistě je nezískal náhodou. Geralta odívá kožená zbroj s rukavicemi a taktéž kožené kalhoty a boty. Na zádech nese kříž ze dvou zkřížených mečů plných prolité krve jeho nepřátel. Přes levé rameno tasí meč stříbrný, na příšery. Přes pravé rameno zase tasí meč železný z nejušlechtilejších ocelí, na obranu před lidmi. Zapomněl bych na jeho ústa s ostrým jazykem jako bič, který si nenechá nic líbit. Dokáže dostat informace i z největšího tajnůstkáře pod sluncem.
Lidi ho nemají příliš v lásce, a když je někde nový, dají mu to také najevo. Ať si rychle projde město, a vyřídí, co potřebuje, a ještě rychleji vypadne. Všeobecně jsou zaklínači všemi nenáviděni. Každý jimi pohrdá a pouze jim nadává do mutantů a kříženců. Geralt má můj obdiv právě díky respektu a strachu, který svým vzhledem, chováním i řemeslem šíří.


Prolog

19. srpna 2015 v 0:00 | Camilla |  Hledač světla


Prolog:

Noční vzduch proťaly hlasité výkřiky, rozléhající se chodbami hradu, až do hlavního sálu, kde sídlila nejvyšší rada. Kdysi složená z devatenácti členů, dnes však zůstali poslední dva.
Orinx, se svými dlouhými vlasy, spletenými vždy do copu, stál právě u okna a pozoroval dění venku. Proklínal se za to, že tomu co se právě odehrávalo před jeho očima nemohl nijak zabránit.
Tam...
Ve městech, vesnicích, vlastně v celé zemi Traneis...
Tolik nevinných lidí bojujících marně o své životy.
Ale on, člen rady, na kterého se lidé zoufale obraceli s prosbami o pomoc, je zalezlý v hradu, čekající co se bude dít, nebo na zázrak.
"Orinxi." Trochu nadskočil, když na jeho rameni spočinula Nařina ruka.
"Naro." Zašeptal a odpověděl tak na přítomnost ženě v saténových červených šatech, hubeným tělem a černými vlasy rozpuštěnými do půli zad. Zároveň i první člence rady, ženského pohlaví.
"Nehleď už prosím na tu zkázu. Víš moc dobře, že se už nedá nic dělat."
"Ale ti všichni... zatímco my jsme tady a-"
"Pššt," uklidňovala ho. "Pojď, něco ti ukážu."
Aniž by čekala na jeho odpověď, vzala ho za ruku a odvedla k jednomu z regálů, které vlastně až na jediný stojan ve tvaru skleněné růže uprostřed místnosti, zaplňovaly celý, dřívější, hlavní sál.
"Neměli bychom chodit daleko od světla." Připomínal ji se strachem v očích a stále měl nutkání se za sebou otáčet a snad i utéct.
"Neboj, dlouho se tu nezdržíme, slibuji. A uvidíš, budeš překvapen." Snažila se ho přesvědčit, i když si sama byla vědoma rizika vzdálení od stojanu.
"Jo a čím? Knihami?" Zeptal se, když se zastavili právě u nich.
Nara jeho otázku ignorovala.
"Tady," řekla a vytáhla z regálu silnou knížku, mající snad přes dva tisíce strany, kterou jen tak tak udržela. Pak ukázala na její obal.
"Ale... to je přeci-"
"Svícen ano." Dokončila s úsměvem za něj.
On ji však úsměv neopětoval. Hleděl na její zápěstí.
"Jsi zraněná!"
"Ne, to nic není. Jen malé popálení."
"Ukaž, podívám se ti na to."
"Nemyslím si že-" chtěla mu v tom zamezit, ale to už to spatřil z blízka.
Vyrytou mapu, která se objevuje v případě nejvyšší nouze a nebo, v horším případě, za výměnu vlastní duše.
"Seolin?!"
"Chtěla... chtěla jsem ti o tom říct."
"Zaprodala ses mu?!"
Tuhle otázku a vyřčenou takovým způsobem, rozhodně Nara nečekala.
Úlekem upustila předmět, držící po celou dobu v ruce.
"Já-" chtěla k tomu něco říct, ale zarazila se, stejně jako Orinx, pohledem na zemi.
Po knize, jako by se slehla zem.
Na místo ní, teď ležela stará zaprášená věštecká koule.
"Oko pravdy? Oko pravdy?" Opakoval Orinx nevěřícně, ale zároveň v jeho hlase byl náznak zoufalství.
"Úkryt Hledače světla, o kterém se lze dozvědět jen pohozením některé-"
"Nepoučuj mě o tom co znám!" Rozkřikl se na ní a kousek od ní ustoupil. "On... on tě dostal. Jsou to jen hrátky Tmy a ty... Ty jim věříš a tak se stáváš jeho. Nejdřív ta mapa, pak dávno spálené knihy ve znamení svícnu a teď ještě tahle věc! Mělo mi to dojít... Už od začátku jsi taková vyrovnaná a-"
Nara ho přerušila z ničeho nic tím, že mu dala přes rty prst.
Podívala se do jeho hnědých očí, až Orinx na chvíli zauvažoval, že se zmýlil.
Hleděla na něj tak upřímně, ale zároveň krátce zahlédl i něco, co doposud nezažil.
Chtíč, vášnivost?
Nikdy nedávala najevo své city, na to ji znal příliš dobře.
Tak proč teď?
Snad né ze strachu blížícího se konce.
Ne!
Určitě jedná pod vládou Zla zvané Tmy a chce to i u něho.
Ale to nedovolí!
Nebo ano?
Její rty se náhle začaly přibližovat k jeho...
Když v tom, se skleněná růže v hlavním sále rozbila na tisícero kousků a ve stejný moment Tma zaútočila.
A stalo se to, čeho se ti dva nejvíce obávali.
Zlo se zmocnilo v jejich duších světla, které Tma tolik na lidech nenáviděla a toužila u všech zničit.
Udeřila rychle, že jim nedovolila ani první a zároveň poslední polibek...
Ale to už o tom ani nevěděli, jelikož si je Zlo nyní podmanilo do své moci, jako své služebníky.
Něco však důležitého stihli Nara a Orinx jestě před smrtí udělat.
Objevit naději.
Malé, křičící, právě narozené dítě, zjevené ve věštecké kouli, skryté před zraky Zla, kterého si však poslední členové rady už nepovšimnuli...


Prolog → Pokračování za 20 dnů

Tvořící duše alias Kraty :)

9. srpna 2015 v 19:47 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)

Vlky jsem kreslil štětcema, špejlema a vlastnoručně vyrobenými nástroji pro detaily :)
Všechny obrázky jsou nakresleny tuší jen tři vlci jsou tuší a centrofixem.
Oči modrého vlka jsou inkoustem.
Pokud se ptáte: "Co kdyby si to zkazil?" tak Vám odpovím jednoduše :D Nesmím to zkazit! :D Stačilo jediné pohnutí ruky nebo rozklepaná ruka a celý obrázek by byl v čudu :D Nutno podotknout že jsem to kreslil kolikrát i do 3 do rána :D Převážně mě bavilo kreslit v noci :) na další otázky budu odpovídat rád v komentářích :)
Váš Kraty :)



Šablona k vlkovi s modrým očima
Doba trvání: 2 dny, přibližně 4 hodiny


Vlk na stěně s modrýma očima
Doba trvání: 3 dny, přibližně 8 hodin


Vlk nad mou postelí
Doba trvnání: 2 dny i se šablonou, přibližně 6 hodin


Tři vlci vyjící na měsíc
Doba trvání: Týden, přibližně 15 hodin



Prstýnek vyrobený z Československé 5ti koruny
Doba trvání: 8 hodin









Úvodní článek

29. července 2015 v 0:00 | Camilla a Kraty |  Informace o blogu
"A teď ti zavážu oči."

Zaváhal jsem.
Dělám dobře?
Mám jí věřit?
Je to sice moje holka, ale na tohle nejsem zvyklý.
"Nemusíš se ničeho bát. Budu tu stále s tebou, slibuju." Řekla, jako by vycítila moje náhlé nerozhodnutí a na uklidnění, které vždycky zabralo, mě pohladila po tváři.
"Tak dobře." Usmál jsem se, ale to už mi pohled na ní zakryla látka vonící čerstvě po jahodách, které jsme před chvíli spolu sbírali.
Měl jsem chuť šátek strhnout a pohlédnout znovu do její krásných zeleno- hnědých očí, kterýma mě doslova přitahovala, a které mě oslňovali už od našeho seznámení, ale tento plán mi překazila tím, že se její rty dotknuly těch mých.
Svět okolo mě se zastavil.
Byl to dlouhý a vášnivý polibek.
Takový, jaký jen tak nepamatuji nikdy od jiné.
Co měl znamenat?
Nebyl snad...
Posledním?
Proč o tom vůbec přemýšlím?
Třeba jde jen o velké vyjádření citů.
Určitě!
Nebo ne?
Mé myšlenky přerušila věta, která však obavy ještě více prohloubila.
"A teď mě prosím poslouchej. Tohle je důležité. Za žádnou cenu nesmíš podvádět a dívat se. Ať se bude dít cokoliv, rozumíš?"
V jejím hlase byla znát podivná naléhavost, místo obvyklého humoru, která mě děsila.
Nechápal jsem to.
Co tím myslela?
Proč ta pusa a tak vážná slova?
Nikdy se tak nechovala, až teď, když se mi dneska rozhodla ukázat její tajemství.
Že by si jen utahovala?
Vždyť jsme se rozhodli, že si zahrajeme pitomou dětskou hru na slepou bábu.
Tak nač to vyvádění?
Co by se mohlo stát?
"Ale-"
"Uděláš to?"
Chvilku bylo ticho.
"Ano." Odpověděl, jsem nakonec.
Věřím jí, je to moje dívka.
"To je můj kluk." Zašeptala a políbila mě, přes obvázání, na čelo.
Asi pětkrát se mnou zatočila a radostně zvolala: "Najdi si mě!"

A tak jsem začal hledat.

Hledal jsem dlouhou dobu, až jsem došel až sem.
Sundávám si pásku z očí a vidím jí v zemi fantazie.
V zemi, kterou si spolu odteď budeme vytvářet jen my dva.
V zemi, ve které pro nás není nic nemožného ani nedocílitelného.

Nechejte se unést do říše snů a fantazie na blogu Duše fantazie s Camillou a Kratym...

Kam dál