Září 2015

1.Kapitola-Pohlédni mi do očí

29. září 2015 v 0:00 | Camilla |  Dobrodružství v Zathoře

1.Kapitola-Pohlédni mi do očí

"Pěkná maska," prohodily dvě holky, když kolem mě prošly.
"Děkuji," řekla jsem, než mi došlo, že si ze mě utahují.
Povzdychla jsem si.
Tohle se dělo pořád.
Mám snad v osudu napsáno být celý život přehlížena?
Možná to bylo tím, že jsem se začala trochu stranit lidí. Třeba jako teď, kdy jsem stála u stolu s pitím, místo toho, abych byla v centru dění. A to, u malého podia tělocvičny, odkud, jak jinak, vycházela taneční hudba.
Z myšlenek mě náhle vytrhl hrubý hlas za mnou.
"Nevšímej si jich. Náhodou obdivuju, že jdeš v šestnácti za princeznu."
Otočila jsem se.
Hlas patřil vysokému klukovi s černým plášťem, který mu sahal až po kotníky.
Zprvu se zdálo, že jde za čaroděje, ale k tomu mu chyběl klobouk a v ruce nedržel žádnou hůl.
A jako by se snad bál odhalit svou tvář, zakrýval ji maskou.
Kdo to jen může být?
Znala jsem alespoň trochu každého z tábora, ale nevybavovala jsem si, že bych tady viděla někoho s takovou výškou.
Možná to patří k té masce?
Nebo že by to byl někdo z vedoucích?
Kdo by znal můj věk?
Ale, zajímal by se o mě někdo z dospělých?
"Říkal jsem si, jak to asi v těch pohádkách chodí. Není to náhodou, smím prosit krásná urozená?" zeptal se po chvíli, co jsem mu neodpovídala a sama sebe přistihla, jak ho pozoruju.
Ovšem větou, kterou právě pronesl, způsobil, že se mi znovu rozběhly myšlenky a já mu tak opět neodpověděla.
Cože to před chvíli řekl?
Že mě zve k tanci?
To má být vtip?
A vůbec, mluvil by někdo takovým stylem?
"Víte, milá dámo, miluji tanec. Ale nerad čekám na odpověď," a jako bych ho snad svou mlčenlivostí naštvala, uchopil silně mé ruce a zátáhl na parket.
Než jsem se vzpamatovala, měla jsem jednu svou ruku omotanou kolem jeho pasu a druhá spočívala v jeho levé ruce, přesně tak, já má vypadat taneční pár.
Byla jsem z něj zmatená.
Část mého já se mu chtěla vytrhnout a říct mu, že se chová jak blázen a že na ty legrácky -pokud to někdo tady vymyslel - nejsem zvědavá.
Ale...
Ta druhá toužila hrát jeho hru a zjistit, kdo že to vlastně je a co má za lubem.
"Mně se nevykroutíte, jestli myslíte na tohle,"řekl a na důkaz jeho slov, sevření zesílilo.
Čte snad mé myšlenky?
"Ty...ty nejsi někdo z tábora, že ne?" dostala jsem konečně ze sebe.
"Možná," zněla odpověď. "Ale nechtěli jsme dělat něco jiného?"
Na to jsem mu chtěla říct, že si nevybral dobře, protože já tančit neumím, ale k mému překvapení se mé nohy daly sami do pohybu a doplňovaly tak taneční kroky neznámého.
Co se to jen dělo?
Dokonce i hudba se změnila.
Před chvíli hrála známá písnička "Gangnam style", ale nyní se změnila na pomalejší, jehož interpreta jsem neznala.
"Pohlédni na mě" rozezněl se jeho hlas najednou v mé hlavě.
Cože?
Něco, jako by mě nutilo ten divný příkaz uposlechnout.
Začala jsem směrovat svůj pohled na dotyčného, jehož pohledu jsem se snažila předtím raději vyhýbat.
Ale něco mě zarazilo.
Byl to hlouček dětí u podia, vesele poskakující, přesně do stylu Gangnam.
Ale vždyť hraje...
"Ne!" chtěla jsem vykřiknout a vytrhnout se z jeho omámení, ale nešlo to.
"Přestaň vnímat okolí," znova ten hlas, který se teď začal rozhléhat mnohem silněji a aby stížil mé odporování, začal se semnou točit.
Takže se mi celá tělocvična promněnila do víru barev masek a světel.
"Pohlédni mi do očí." zazněla další slova a já už to nevydržela.
Poslechla ho.
Zlost...
Nenávist...
Ale i strach...
To vše bylo znát z jeho očí a pronikalo nesmírnou bolestí do mého já.
Podlomily se mi nohy, čímž jsem spadla na zem.
Hlava mi třeštila, neschopna pohybu.
Když bolest trochu ustoupila, po neznámém nebylo ani památky.
Postavila jsem se a absolutně nechápala, co to mělo znamenat.
Přešla jsem ke stolu s pitím, abych uhasila žízeň a jak bylo vidět, nikdo si mého tancování nepovšimnul.
Chtěla jsem popadnout svůj hrníček, ale má ruka se v půlce pohybu zarazila.
Byl tam totiž vylepený lístek a na něm napsané: "Něco si ztratila."
Strhla jsem ho a podívala se na něj pozorně.
Byla pod tím nakreslená korunka a připsáno jedno jediné jméno.
Erik.

Kapitola první → Pokračování příště...

Kratyho song - Měsíční svit

19. září 2015 v 21:05 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)

1. Otázka: Jak vznikla tvá přezdívka M(@)C Sharky?

Vznikla spontáně a v rychlosti z anglického slova shark = žralok. M(@)c ("mek") vzniklo spojením MC a něčeho vyjímečného jako je právě @, nechtěl jsem mít komerční jméno co používá kdejaký tuctový raper či zpěvák

2.Otázka: Co tě vedlo k této tvorbě?

Vedl mě k tomu bývalý kamarád, který se mě kdysi v jedné mojí těžké situaci zeptal, jestli bych to nechtěl přenést na papír a pak do hudby a tak jsem si řekl "Proč ne?". Sepsal jsem jednoduchý text plný pitomin a vznikla první písnička "Vy nejste nic".

3.Otázka: Jak dlouho se tímto zabýváš?

Zabývám se tím přibližně 3-4 roky. V poslední době už moc ne, ale mám pár rozjetých projektů, které jsou do budoucna zatím nejasné.

4.Otázka: Proč si vybral pro zveřejnění, jako první ze své tvorby písničku Měsíční svit?

Tuhle písničku jsem vybral protože vznikla de facto totálně z ničeho. Dlouho jsem měl různé pochmurné myšlenky a tak jsem začal psát text a našel si zremixovaný instrumental k mojí nejoblíbenější sonatě od Beethovena - Měsíční svit. Písnička se nejdříve měla jmenovat svit měsíce ale nakonec jsem to popletl. Tak vznikl název. Písnička vznikla celkově jako moje nejčernější a zároveň nejtvořivější stránka co se týče mého nitra. Sám ani nevím (což je v té písni řečeno) jak jsem ji napsal a jak mě napadala slova. Písnička nemá ani žádný refrén a to jen proto že by mi překážel a dostatečně by nenapínal posluchače.

5.Otázka: Se kterou další písničkou se chystáš příště podělit?

Další písničku co bych zveřejnil by byla písnička "JÁ". Což je vlastně píseň o tom co pociťuji při psychopatických sklonech, které ve mě dřímou a vím že je nikdy nevypustím ven. Ta píseň byla něco jako uvolnění v podobě toho co ode mě mohou nepřátelé čekat. A také všichni, kteří by chtěli ublížit mé přítelkyni Camille nebo mé rodině.
Ale to až v dalším článku ....







1.Kapitola-Zabít?

9. září 2015 v 18:11 | Camilla |  Hledač světla


1.Kapitola- Zabít?


"Evesi! Prosím tě, neodcházej!"
Prosba mladé ženy, drobounké postavy s výrazným obočím a špinavě-blond vlasy, vyzněla tak srdceryvně, že dokázala donutit svého manžela, aby se za ní ještě jednou otočil.
"Hanago... Tohle už jsme přece řešili. Oni mě potřebují!" odpověděl její muž, na kterém by jste jen tak nemohli přehlédnout jeho široká ústa.
"Ne! Já ti to nedovolím! Jsi zaslepený! Vždyť nemáte žádnou šanci! Umřete..." s posledním slovem ji vytryskly slzy.
Evesovi trhalo srdce vidět jí v takovém stavu, ale už se zavázal krví a nešlo to změnit.
Tehdy byl velice mladý, nerozumný. Toužil po dobrodružství a odměně, která by mu zajistila lepší život.
Ale to netušil, kam ho cesty osudu zavedou...
"Kde k sakru vězíš?"
Náhlá slova muže, který právě vpadnul do jejich chalupy a na jehož nebyl zrovna nejlepší pohled, zhatil Evesovi plány na uklidnění -možná i poslední- její milé.
Byl to jeho nevlastní bratr, Relot.
Nyní s velkým šrámem přes celou ruku a krvácejícím uchem.
"Už jdu." zařval na něj odpověď.
Relot, jak bylo jeho zvykem, nezůstával nikde dlouho a nesnášel loučení. Takže po zjištění toho co potřeboval, zmizel stejně rychle jako, se objevil.
Eves to věděl, hlavně to opouštění osoby hodně mu blízké, neboť to měl po něm a bylo to možná to jediné, co ty dva, měli vlastně společného.
A proto, dal své ženě jenom poslední dlouhý polibek a pak ji pošeptal do ucha: "Miluji tě. Já se vrátím a nenechám se zabít, abys o mě přišla. Slibuji."
S těmi slovy ji pustil ruku a vyběhl rychle se zakrytými slzami ven, za svým nevlastním bratrem.
Hanagě se podlomila se kolena.
Vztáhla ruku směrem ke dveřím, s nadějí, že se snad ještě vrátí.
Ale marně.
Už ho neuvidí a taky...
Nikdy mu nepoví, že je těhotná...

Mlha vzpomínek na chatu poblíž lesa a na dění se uvnitř, se začala vytrácet...
Hanaga seděla tiše v koutě u zdi a brečela.
Na Evesa nikdy nepřestala myslet, ale také nebyla schopna o něm povědět svému synovi Keresovi.
Doba byla zlá a nelehká.
Po celé zemi panovala přísná pravidla.
Ten, kdo chtěl zůstat naživu, se musel těmto zákonům podřídit.
Nejhorší na tom však bylo to, že nikdo neznal pravou tvář, panovníka této země.
Zla, kterému se neříkalo jinak než Tma.
Vládce, který dokázal zničit slunce...
"Vzdej to... Tvé světlo dlouho nevydrží!" Ozval se neznámý chraptivý hlas, který však Hanaga již dobře znala. Provázel ji už od doby, co se narodil její syn.
"A nechat syna napospas tobě? Nikdy!" zaječela na něj.
"Hanago, Hanago, má sladká Hanago, však ty mě ještě budeš prosit na kolenou, abych-"
Chraptivý hlas přerušil strach sedmnáctiletého chlapce s blonďatými vlasy.
"Mamí, jsi v pořádku? Proč tak křičíš?"
"Pššt, Keresi. Pojď sem. Nic se neděje." začala ho utěšovat objetím.
Ale on se jí vytrhl.
Hanaga se na něj podívala zmateně.
"Ale děje! Proč by ti jinak tekly slzy?"
Keresova matka si povzdychla.
Je už správný čas mu to říct?
Tajila to tak dlouho, že nevěděla kde začít.
Má mu to říct?
Co to s ním pak, ale udělá?
Kažopádně, už ji moc času taky nemuselo zbývat a nechat svého jediného syna žít v nevědomosti, to nemohla.
"Mamí?"
Hanaga si pomalu nadechla. Chvilku hledala ta správná slova, než si konečně dodala odvahy.
"Možná máš pravdu, měla bych ti něco povědět."
Keres se vedle ní posadil na zem a zvědavě, ale i s obavami začal poslouchat.
"Všechno to začalo před několika lety. Tehdy Traneis nevypadala tak, jak ji dnes vidíš. Nebyla plná smutku, strachu a marných bojů o lidský život. Naopak, byla plná světla, radosti a lásky. Jenže pak přišel do naši zemi cizí chlapec. Nepodobal se nám všem ostatním, bylo na něm cosi zneklidňujícího. Vyvolával u lidí divné pocity, takové, jaké neznali. Nikdo ho však nevyhnal, někdo se sním dokonce snažil v poklidu vycházet, přijmout ho mezi své. Až do té doby, než utopil malou holčičku a zmizel. Od té doby se lidé změnili. Začali se mezi sebou hádat, rvát a dokonce i zabíjet. Jako kdyby ten záhadný chlapec přišel jen proto, aby tohle způsobil."
Keresova matka se odmlčela.
Její syn hltal slovo od slova, jako by to snad byla jen pohádka, kterou mu matka často před spaním vyprávěla.
"A co bylo dál?" Vyzvídal.
"Já se narodila do doby, kdy ještě na obloze svítilo slunce. Byla jsem však hodně malinká, takže si už tu nádheru nepamatuji. Zmizela totiž v mých třech letech. Když jsem vyrostla, bylo mi řečeno, že se ten chlapec objevil znovu. Vypadal úplně stejně, hlavně věkově, jako předtím. A pak se to stalo. Obloha se z ničeho nic zatáhla. Po tom krásném světle nebylo ani památky. Dodnes se neví, co se přesně přihodilo. Někdo říká, že ten kluk přivolal svojí magií mračna a zamezil, aby naší zemi osvětlovalo slunce a někdo zas, že ho zničil úplně. Každopádně, jedině devatenáct mužů se mu dokázalo postavit a vytvořit jakési protikouzlo a chlapce vyhnat. Ale světlo vrátit nedokázali. Těch devatenáct, lidé zvolily jako Radu země. Dnes se však o nich nikdo už nic neví..."
"Téédy." vydechl Keres úžasem.
"To ale není všechno." Pokračovala dál Hanaga. Zvedla se ze země a přešla k truhle, která se nacházela za dřevěným stolem v druhém rohu místnosti.
"Pamatuješ si na tohle?" ukázala na věc, vyřezávanou do tvarů růží.
Keres přikývnul. Moc dobře si pamatoval, jak moc chtěl, jako malý zjistit, co se tam skrývá.
Jeho matka truhlu otevřela.
Její syn otevřel ohromením ústa.
V truhlici se nacházel meč, jehož rukojeť byla zdobená vyřezanou růží.
"Tvůj otec miloval růže, proto vyrobil tuto truhlici a meč, s nadějí, že tě jednou k němu zavede, nebo poslouží ke správné věci."
Nastalo ticho.
Hanaga zalapala po dechu.
Přesně tohohle se bála.
"Já... já mám otce?" řekl tiše a opatrně.
"Ano." Bylo to jediné, na co se jeho matka s odpovědí zmohla.
"Jak dojemné!" ozval se ironicky, znovu ten chraptivý hlas, který však Keres neslyšel a ani nemohl.
Tentokrát mu však Hanaga neodpověděla.
Zmizela totiž v okamžiku, kdy její syn uchopil otcův meč do ruky.
Byl jim tak omámen, že si matčina zmizení ani nepovšimnul.
Zprvu pro něj meč byl těžký, ale po chvíli si na jeho váhu zvyknul.
Zkusil se jim rozmáchnout.
Povedlo se mu to, ale srazil přitom vázu ze stolu.
Ozvalo se zapraskání.
Keres se otočil směrem k oknu.
Teprve teď zjistil, že Hanaga zmizela.
"Mamí?" zavolal opatrně.
Ale odpovědí se mu dostalo jen znovu zapraskání.
Najednou se ozval hrozný řev a u okna stála obluda s vypoulenýma očima a mnoha chapadly.
Co to je?
Keres o tom neměl čas přemýšlet, protože na něj ta divná obluda zaútočila jedním z chapadel a vytrhla mu meč z ruky, který s řinčením dopadl kousek ode dveří.
Nenapadlo ho nic jiného než získat meč zpátky a tak se pro něj rozběhnul.
Když byl skoro u meče, další chapadlo vyrazilo přímo k němu a omotalo mu nohy, takže Keres spadnul. Chapadla jej táhla směrem k obludě, ale on to nevzdával a snažil se rukami dostat k meči.
Když už po něj chňapala další z chapadel, podařilo se mu uchopit meč a rychle chapadlo mečem přeříznout, pak i to co mu drželo nohy.
Obluda zařvala a vytasila na něj s dalšími chapadly, ale na to byl už Keres připraven. Usekával zručně chapadla a zároveň, jako by mu instinkt radil se pomalu přibližoval blíž a blíž k obludě. Chtěl se dostat co nejblíž a zabodnout meč do jejich očí, protože jak pochopil, obluda nedokázala bojovat jinak než svými chapadly. Když se však přiblížil ke svému cíli, náhle znejistěl. V obludných očích zahlédl cosi jako smutek a strach. Má ji zabít? Náhle nerozhodnutí obluda hned využila a popadla jeho nohy a vynesla ho do vzduchu. Keres se chtěl se ohnat mečem, který raději pevně držel a useknout chapadla svírající opět jeho nohy, ale rozmyslel si to. Protože obluda odhalila svou zakrytou pusu se špičatými zuby a chystala se ho spolknout. Hanagin syn se to rozhodnul využít a když už jej měla obluda skoro v puse, zapíchnul jí tam meč.
Ozval se pleskavý zvuk a Keres upadnul na zem.
Chvilku tak omámeně ležel.
Pak se rychle zvednul, popadl meč a oháněl se s ním kolem sebe, kdyby náhodou na něj někdo zase zaútočil.
Ale nikdo tu nebyl.
Bylo naprosté ticho.
Po obludě jako by se slehla zem.
Na místo ní, však ležela zakrvácená postava.
"Mamí!" vykřiknul a rozběhnul se k ní.
Bylo však pozdě.
Hanaga byla mrtvá.
Ale to nebylo to nejhorší...
Ale uvědomění, že ho Tma obelstila.
Keres od své matky ustoupil pár kroků a kroutil u toho hlavou.
To nebyla Tma, kdo jeho matku zabila, ale byl to on sám.
Její jediný syn...

Prolog1.Kapitola → Pokračování příště...