Říjen 2015

Moje první básnička

29. října 2015 v 19:47 | Camilla |  Básnické pokusy

Vzácná rostlina

Moře v září měsíce,
hřívá překrásného hřebce,
klusá po pláži,
vlny bouřejíc do skály.

Na pláži vzácná rostlina vzkvétá,
radost do všech srdcí dává.
I tu ženu co pláče
její srdce teď rádo zatluče.

V měsíčním svitu k hřebci cválá,
z lehka klisnička malá.
Hned jak k němu přicválá
rostlina na pláži rozkvétá.

V tu chvíli se srdce koní ožívají,
láskou se naplňují.
Je to zvláštní rostlina,
lásku, radost dodává.

Avšak když uhyne,
to krásné s ní zahyne.


(Báseň z roku 2011, nijak neupraveno)

Dívka v noční košilce

19. října 2015 v 21:05 | Camilla




Nezvykle jediná rozsvícená pouliční lampa, skrytá před zraky lidí v hlubokém lese, osvětlovala malý stůl s psacími potřebami. A také rozevřenou knihu, do které něco zapisovala dívka s blonďatými vlasy sedící za stolem a jejím pouhým oblečením byla noční košilka.
Ničím nerušená a obklopená naprostým tichem, že se ani sova neodvážila zahoukat, objevila se-li tam vůbec někdy, dívka najednou přestala psát.
Ne z důvodu, že dokončila své dílo, nýbrž proto, že jí dopsala propiska. Sotva jí však vyměnila, už se zase vrhnula psát. Její pravá ruka se zdatně pohybovala a zanechávala na papírech velkolepé dílo.
Nejednalo se však o nějaký milostný příběh...
Ale o smrt lidí, jež tato dívka předurčuje. Ona sama neví proč, ale je si vědoma toho, co píše.
Obětí se nyní stává puberťačka, která se utopí v jezeře.
Když dopsala poslední řádky, vzhlédnula od své knihy a pohlédla do dáli.

Nebyla to však ona...
Její obličej se změnil v podobu její oběti...

Arnita stála poprvé před starou a popraskanou budovu Márnice.
Přešlapovala z místa na místo a přemítala, jestli tam má jít.
Její matka, jako doprovod, ji stiskla pevně ruku a potichu řekla: "Nemusíš tam jít, pokud nechceš."
Dívka jen pokrčila rameny a potlačila nával slz.
Kdyby jen věděla...
"Ona by si to přála, mami."
Pak se nadechla a vstoupila dovnitř s mamkou za zády.
Tam na ně čekal již domluvený zaměstnanec márnice a jelikož byl obeznámen se situací, která se stala před pár dny, jen přikývl na pozdrav a bez mluvení je zavedl k výtahu.
Sjeli mlčky o dvě patra níž.
Vzduch byl cítit zatuchlinou.
Prošli dlouhou chodbou a zastavili se před dveřmi s číslem 286.
Anitě se obracel žaludek, ale věděla, že to nejhorší teprve přijde a ona musí být silná.
"Mám jít s tebou?" zeptala se její matka a stiskla jí pevně rameno. Ale z jejího hlasu bylo znát, že se taky hodně drží.
Arnita zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. "Já to zvládnu."
Patolog, který po celou dobu neřekl jediné slovo, zasunul klíče do dveří. "Mohu?"
Přikývla.
Její matka zůstala za dveřmi.
Kromě zmrazovacích boxů pro mrtvoly, kterých si Arnita všimnula jako první, se uprostřed místnosti nacházelo nemocniční lehátko.
Leželo na něm nějaké tělo se štítkem na noze, přikryté zelenou dekou.
Pomalu k němu přistoupila, zatímco patolog tu deku odhrnoval.
Arnita při pohledu na namodralé tělo strnula.
Hleděla na svoji nejlepší kamarádku Sylvii.
Na dívku, která měla problém s anorexií, ale v životě by Arnitu nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového.
Vždyť tolik toho spolu prožily a ještě mohly...
A teď její tělo bude spáleno.
"V její krvi se našly známky po drogách a ..." oznamoval Patolog, ale Arnita ho vůbec nevnímala.
Myšlenkami se vrátila na den kdy ji viděla naposledy.
Na to, kdy se spolu smály a diskutovaly o tom, jaký kluk má hezčí zadek a typické holčičí řeči.
A na to ráno, kdy se u ní doma probudila a Sylvia si z ní utahovala, že se bojí nočních můr.
A na těch pár vět...
"Ty noční můry nesmíš brát tak vážně holka. Víš kolika lidem se to zdá."
"Ale co když ano? Zdálo se mi, že někdo umřel..."
"A kdo prosím tě?"
"Ty..."

Kratyho song - Já

9. října 2015 v 18:11 | Kraty |  Tvořící duše alias Kraty :)


Píseň má vyjadřovat mé psychopatické sklony a má přímo záměrně děsit posluchače.