Čtvrtý element

1.Kapitola - Zase pozdě

25. října 2017 v 22:14 | Camilla

"Hále, podívej se! Špindíra jde!"
Ošklivý posměch se rozléhal na dětském, málo kdy navštěvovaném hřišti s prolézačkami.
Pocházel od dvou zhruba osmiletých kluků a byl mířen na malou osamocenou holčičku s černými vlásky.
Ta si jich zprvu nevšímala a pokračovala dál v cestě od klouzačky k houpačce, ale když volání nepřestávalo a navíc po ní začali házet kamínky se slovy, : "Cikánko! Běž hledat jídlo do popelnice, my tě tu nechceme!" rozčílila se.
Nemohla za to, že její rodiče byli chudí a ona si nemohla dovolit mít na každý den jiné oblečení. Jak by bylo asi jim?
Otočila se k nim čelem a vztáhla ruce.
Zafoukal silný vítr a vypadalo to, jakoby snad vlasy holčičky, vlály s ním.
Ze země se začaly vznášet veškeré kameny.
Pak nabrali směr k malým klukům, které to tak vyděsilo, že se s výkřiky o pomoc se dali na úprk.
Holčička vyčerpáním omdlela, ale okolo ní se objevilo podivné červené světlo, o kterém však ona už neměla ani potuchy...

"Slečno Iris! Haló, slečnooo?"
Až prudký náraz učitelovi ruky do lavice mě probral z podivného snění.
"Ehm... ano?"
Bylo to jediné co jsem ze sebe dostala, čímž jsem akorát docílila toho, že se začala celá třída, kromě mé spolužačky a zároveň nejlepší kamarádky Anitry, smát.
"Povězte mi, čím je má hodina pro Vás tak nudná, že jste si dovolila usnout? Cožpak naše stanovená večerka Vám nevyhovuje? Nebo jste snad ponocovala? Dovoluji si Vás rozhodně upozornit, že nedostatek spánku může vést k velmi špatným projevům schopností a myslím si, že si tímhle nechcete projít?"
"Ne, pane Salmane. Omlouvám se... tedy sama to nechápu... totiž, chtělo se mi najednou hrozně spát, pak ta holčička v tom snu a červená záře - "
"Červená záře?" přerušil mou báječnou vyjadřovací schopnost pan Salman dost rázným způsobem, až jsem zalapala po dechu a celá třída málem ztichla, protože u pana Salmana takové zareagování nebylo obvyklé.
Vždy se dokázal ovládat a nic ho jen tak nerozházelo.
"Ano, nevím co by to mohlo znamenat, zdálo se mi to ke konci, než - "
"Než co?" Povytáhl obočí, ale pak pokračoval, tentokrát už normálním klidným hlasem. "No to je jedno. Vzhledem k tomu, že jste tu teprve necelý měsíc, tak Vám to pro dnešek prominu, ale nezapomeňte, jsou i jiné způsoby, jak někoho vzbudit." Řekl a vyčaroval v ruce bublinu vody, zrovna když zazvonilo.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mě Anitra, poté co učitel odešel a kolektiv ve třídě si začal hledět svého.
"Ano... myslím že ano. Ale to si mě nemohla vzbudit? Takhle jsem musela vydržet to, jak se mi zase smějí a víš jak to nesnáším." Povzdechla jsem si.
"Vykašli se na ně, nikdo ti nestojí za to, abys kvůli nim měla nervy. A já se vážně snažila tě probudit, šťouchala jsem všemožně do tebe, cloumala s tebou, jenže tys spala jak zabitá. Ale je pravda, že jsem se taky málem potrhala smíchy, kdy si zvedla na učitele hlavu, zamžourala těma rozespalýma očima a - "
"Héj!" přerušila jsem ji a ze srandy do ní lehce strčila.
Začaly jsme se obě smát.
"Tak co se ti to tedy zdálo?" zeptala se po chvíli a já ji ten sen převyprávěla.
"Zvláštní. Víš jistě, že se ti to nezdálo už někdy předtím? Mohlo by se totiž jednat o vzpomínku, kdy se ti poprvé projevily tvoje schopnosti. Tak jako já mám sen o tom, že jsem z naštvanosti - "
"Donutila topení prasknout a vytopila školní třídu, ano já vím, zdá se ti to každý den. Jenže mně se přece projevily, když jsem vzlétnula do výšky, jen abych zachránila toho kluka, pod kterým se podlomila větev. Ale aby se mi to zdálo každý den jako vám ostatním to fakt ne."
"Hmm, možná bys ses mohla o tom s někým poradit. Třeba s učiteli nebo s ředitelkou - "
"Ale né! Ředitelka! Úplně jsem na to zapomněla, že semnou chtěla mluvit! Promiň musím jít..."
Rychle jsem naházela svoje věci z lavice do tašky a vyběhla ze třídy.
Anitra nic neříkala.
Znala mě.
Musela jsem seběhnout tři poschodí dolu, přeběhnout školní dvůr a vstoupit do budovy na konci školního velkého dvora, která vypadala jako věž a v níž sídlila ředitelka Halistová.
"Au!" Vykřikla jsem, když jsem v plné rychlosti uprostřed cesty kousek od věže do někoho narazila a spadla na zem.
Celá já.
"Moc se omlouvám slečno, nechtěl jsem. Jste v pořádku?"
"A...a...ano." vykoktala jsem a přijala pomocnou ruku od - na první dojem - velmi hezkého kluka s dlouhými vlasy.
"Uf. To jsem rád, nerad bych Vás nosil na ošetřovnu."
Rozesmálo mě to.
"Vás jsem tu ještě neviděla, nebloudíte? Nechcete pomoc?" Vyklouzlo mi, dřív než si to stačila rozmyslet. Já a pomoc mu s případným blouděním? Vždyť jsem tu teprve ani né měsíc!
"Promiňte mi tu opovážlivost, ale měl jsem dojem, že ten kdo potřeboval před chvíli pomoc, jste byla vy." Usmál se a já si nemohla pomoc, ale znovu jsem se rozesmála. Co to se mnou je? Určitě za to mohl ten jeho šibalský úsměv.
"Pardon slečno, nechtěl jsem vám způsobit záchvat smíchu."
Trochu jsem se uklidnila a víc si ho prohlédla.
Postavou byl vyšší než já, měl na sobě ošoupané tenisky, pohodlné džíny a světle zelené tričko s potiskem lebky na rozdíl ode mě a mé školní uniformy.
Nejspíš šlo o nováčka.
"Cožpak smát se je trestné?"
"Naopak slečno, vám to sluší."
Začervenala jsem se a pohlédla do jeho očí. Měl tak krásné šedé oči, že bych možná na nich zůstala viset pohledem, pokud by na mě nezavolala naše ředitelka.
"Slečno Carnassová tak jak dlouho mám na vás ještě čekat?"
"Ajéje. Ta se bude rozčilovat, že jsem přišla zase pozdě." zaúpěla jsem.
"Má chyba. Neměl jsem vás zdržovat. Už taky musím. Snad se zase někdy shledáme. Zatím nashledanou." Pokýval hlavou a než jsem mu stačila odpovědět, nebo říct, že to jeho chyba není, odběhl.
"Carnassová!"
"Promiňte! Už jdu paní Halistová! Už jdu..."

Info - Čtvrtý element

25. října 2017 v 13:27 | Camilla

Do Akademie Živlů přivedou novou dívku jménem Iris,
která ovládá, stejně jako někteří,
vzdušné znamení.

Jednoho dne se seznámí s podivnou Leodendrou,
která ji však ukáže něco,
co je už dávno v Akademii zapovězené...

 
 

Reklama