Hledač světla

2.Kapitola-Ztracený

29. listopadu 2015 v 6:00 | Camilla



2.Kapitola - Ztracený

Keres se zmateně rozhlížel na všechny strany. Očima hledal možné východy...
Na svou matku nemohl ani pohlédnout. Byl v šoku. Měl strach co s ním teď bude. Chytnou ho, zbijou a vyženou? Nebo ho stihne stejný osud jako jeho nejmilovanější osobu?
Má se zachovat jako chlap a přiznat se s nadějí, že jeho trest bude mírnější, když v tom měla prsty Tma? Nebo prostě odsud rychle vypadnou?
"Hanago? To jsem já Tonakas, tvoje sousedka. Chtěla si tu mou-"
Do dveří chalupy vtrhla baculatá a dost vlezlá ženská, které se vždycky dařilo přijít v nejnevhodnější dobu, přesně jako nyní.
Když uviděla Hanagu ležící na zemi v kaluži krve, upustila s dořeknutím věty: "ku." sáček držící v ruce a obsah se rozvířil všude kolem ní.
Aniž by se Keres nějak rozmýšlel, využil tohoto momentu. Pevně sevřel jedinou drahocennou věc, kterou měl po svém otci a rozběhnul se k oknu.
"To byl on! Chyťte ho! Lidičky! Chyťte ho! To byl on!"
Ale to už Hanagin syn utíkal jak jen mohl přes velkou vesnici, nevšímaje si rozruchu, který tam způsobil.
Někteří, především starší vesničané, se ho pokusili chytit, ale bezúspěšně. Keres byl totiž oproti nim dost mladší a vynikal svou rychlostí. Jiní zděšeně jen vybíhali ze svých chalup s meči, vidlemi sloužící na pole, nebo s tím co měli právě nebezpečného při ruce, se strachem o své blízké. Rozhodnuti případně za ně bojovat, aby je ochránili. Ale našli se i tací, kteří znali Kerese od malička a nikdy by neřekli, že by mohl něco spáchat a dokonce mu sem tam někdo pomohl k lepší šanci na útěk.
A tak se mu podařilo dostat i přes mnohá pozdější zakopávání o lesní porosty a nastražené kameny, do hlubokého lesa. Místa, kam by se nikdo z lidí neodvážil. Neboť sem dosahuje hrozně málo světla a Tma zde má svou největší moc.
Keres se teprve až tady zastavil. Těžce oddechoval. Takové běhání už nepamatoval od doby, kdy mu bylo devět. Tehdy se s klukama vsadil o tom, že ukradne své matce věc, kterou tak obdivovala. Ručně vyřezávanou mísu, zdobenou mladým zamilovaným párem. Bohužel se na něj přišlo a on, nejenže přišel o své kamarády, ale musel si její hodnotu odpracovat. Pamatoval si taky dokonce to, jak se za něj Hanaga přimlouvala a jak potom dopadnul.
Říkala: "Nechte ho prosím. Vždyť je ještě malý a určitě to nebyl jenom jeho nápad. Vím, že se to nemůže obejít bez trestu, ale navrhovala bych, aby mi po celý rok pomáhal s vyšíváním a vy si pak jeho výtvory můžete prohlédnout."
Dívali se na ní nechápavě, ale ona se jenom usmála a odpověděla na jejich pohledy: "Ano vím, je to ženská práce. Ale co může být horším trestem, než když si chlapec vyzkouší tuhle práci?"
Všichni jí dali za pravdu a on se naučil, chtě nechtě maminčinu práci.
"Hej ty! Úhni!"
Směrem k němu běžela nějaká postava a vyrušila ho z jeho vzpomínek. Vůbec netušil kdo by to mohl být, natož odkud přišla.
Než se však nadál a stihnul zareagovat, srazila ho k zemi.
Vyrazila mu dech a on ztratil vědomí.

"Co ti malí haranti zase křičí!"
Starý muž s plnovousem, kterému nebylo vidět pořádně do obličeje vztekle zavřel svou okenici. Nebyl jak ostatní. Nesnášel lidi a to jak se smějí. Nenáviděl to.
Proto byl taky neustále zavřený ve své místnosti, hlouběji pod zemí. Ale né daleko od lidí, to si nemohl dovolit.
Vylézal ven, jen když potřeboval nějakou ingredienci nebo věc, ke své celoživotní práci. Lidé kteří ho někdy potkali, utíkali od něj se strachem a jemu to vyhovovalo.
Avšak dnes... dnes! Měl všechno co potřeboval. Konečně skončí to jeho dlouhé utrpení! Za chvíli odbijí hodiny a on bude nejšťastnějším člověkem.
Usednul pomalu na zem, do jakéhosi kruhu namalovaného okolo něho. Smočil si své šedé vlasy a plnovous modro-fialovou tekutinou, pro kterou tak dlouho hledal složení. Otevřel knihu a začal do ní rychle a hbitě kreslit jakýsi obrazce.
Odbila půlnoc.
Strhnula se bouře. Venku zafoukal velmi silný vítr. Rozrazil jeho okenici a sklo se rozsypalo na tisíc kousků.
Byl slyšet křik vyděšených lidí a to staříka ještě víc posilovalo.
Víc a víc čmáral do knihy. Jeho ruka začala krvácet, ale on si toho nevšímal.
Musel to dokončit! Už byl tak blízko.
Střepy se zvednuly do vzduchu a začaly kroužit kolem něho.
Náhle se stalo něco nečekaného.
Do kruhu vběhnul chlapec a zakopnul omylem o lahvičku s modro-fialovou tekutinou. Rychle se jí snažil postavit, ale už bylo pozdě. Zbytek, kterým se měl starý muž na závěr jeho díla polít, byla rozlitá.
"Já... já... nechtěl." koktal chlapec.
Stařík upustil pero a jediné co na to řekl bylo: "Za všechny chyby se platí, ať už chceme nebo ne."
Pak zavřel oči. Vítr náhle změnil směr.
A veškeré střepy, které před chvíli ještě létali kolem starého muže, vletěly do chlapcova nevinného srdce...

"Co si o sobě myslíš?!"
Neznámý křik vytrhl Kerese z podivného snění.
Otevřel prudce oči.
Nad ním se skláněla dívčí postava s kudrnatými vlasy.
Levé oko měla něčím zavázané a její dýka spočívala na jeho hrdle.

Prolog1.Kapitola2.Kapitola → Pokračování příště...


1.Kapitola-Zabít?

9. září 2015 v 18:11 | Camilla


1.Kapitola- Zabít?


"Evesi! Prosím tě, neodcházej!"
Prosba mladé ženy, drobounké postavy s výrazným obočím a špinavě-blond vlasy, vyzněla tak srdceryvně, že dokázala donutit svého manžela, aby se za ní ještě jednou otočil.
"Hanago... Tohle už jsme přece řešili. Oni mě potřebují!" odpověděl její muž, na kterém by jste jen tak nemohli přehlédnout jeho široká ústa.
"Ne! Já ti to nedovolím! Jsi zaslepený! Vždyť nemáte žádnou šanci! Umřete..." s posledním slovem ji vytryskly slzy.
Evesovi trhalo srdce vidět jí v takovém stavu, ale už se zavázal krví a nešlo to změnit.
Tehdy byl velice mladý, nerozumný. Toužil po dobrodružství a odměně, která by mu zajistila lepší život.
Ale to netušil, kam ho cesty osudu zavedou...
"Kde k sakru vězíš?"
Náhlá slova muže, který právě vpadnul do jejich chalupy a na jehož nebyl zrovna nejlepší pohled, zhatil Evesovi plány na uklidnění -možná i poslední- její milé.
Byl to jeho nevlastní bratr, Relot.
Nyní s velkým šrámem přes celou ruku a krvácejícím uchem.
"Už jdu." zařval na něj odpověď.
Relot, jak bylo jeho zvykem, nezůstával nikde dlouho a nesnášel loučení. Takže po zjištění toho co potřeboval, zmizel stejně rychle jako, se objevil.
Eves to věděl, hlavně to opouštění osoby hodně mu blízké, neboť to měl po něm a bylo to možná to jediné, co ty dva, měli vlastně společného.
A proto, dal své ženě jenom poslední dlouhý polibek a pak ji pošeptal do ucha: "Miluji tě. Já se vrátím a nenechám se zabít, abys o mě přišla. Slibuji."
S těmi slovy ji pustil ruku a vyběhl rychle se zakrytými slzami ven, za svým nevlastním bratrem.
Hanagě se podlomila se kolena.
Vztáhla ruku směrem ke dveřím, s nadějí, že se snad ještě vrátí.
Ale marně.
Už ho neuvidí a taky...
Nikdy mu nepoví, že je těhotná...

Mlha vzpomínek na chatu poblíž lesa a na dění se uvnitř, se začala vytrácet...
Hanaga seděla tiše v koutě u zdi a brečela.
Na Evesa nikdy nepřestala myslet, ale také nebyla schopna o něm povědět svému synovi Keresovi.
Doba byla zlá a nelehká.
Po celé zemi panovala přísná pravidla.
Ten, kdo chtěl zůstat naživu, se musel těmto zákonům podřídit.
Nejhorší na tom však bylo to, že nikdo neznal pravou tvář, panovníka této země.
Zla, kterému se neříkalo jinak než Tma.
Vládce, který dokázal zničit slunce...
"Vzdej to... Tvé světlo dlouho nevydrží!" Ozval se neznámý chraptivý hlas, který však Hanaga již dobře znala. Provázel ji už od doby, co se narodil její syn.
"A nechat syna napospas tobě? Nikdy!" zaječela na něj.
"Hanago, Hanago, má sladká Hanago, však ty mě ještě budeš prosit na kolenou, abych-"
Chraptivý hlas přerušil strach sedmnáctiletého chlapce s blonďatými vlasy.
"Mamí, jsi v pořádku? Proč tak křičíš?"
"Pššt, Keresi. Pojď sem. Nic se neděje." začala ho utěšovat objetím.
Ale on se jí vytrhl.
Hanaga se na něj podívala zmateně.
"Ale děje! Proč by ti jinak tekly slzy?"
Keresova matka si povzdychla.
Je už správný čas mu to říct?
Tajila to tak dlouho, že nevěděla kde začít.
Má mu to říct?
Co to s ním pak, ale udělá?
Kažopádně, už ji moc času taky nemuselo zbývat a nechat svého jediného syna žít v nevědomosti, to nemohla.
"Mamí?"
Hanaga si pomalu nadechla. Chvilku hledala ta správná slova, než si konečně dodala odvahy.
"Možná máš pravdu, měla bych ti něco povědět."
Keres se vedle ní posadil na zem a zvědavě, ale i s obavami začal poslouchat.
"Všechno to začalo před několika lety. Tehdy Traneis nevypadala tak, jak ji dnes vidíš. Nebyla plná smutku, strachu a marných bojů o lidský život. Naopak, byla plná světla, radosti a lásky. Jenže pak přišel do naši zemi cizí chlapec. Nepodobal se nám všem ostatním, bylo na něm cosi zneklidňujícího. Vyvolával u lidí divné pocity, takové, jaké neznali. Nikdo ho však nevyhnal, někdo se sním dokonce snažil v poklidu vycházet, přijmout ho mezi své. Až do té doby, než utopil malou holčičku a zmizel. Od té doby se lidé změnili. Začali se mezi sebou hádat, rvát a dokonce i zabíjet. Jako kdyby ten záhadný chlapec přišel jen proto, aby tohle způsobil."
Keresova matka se odmlčela.
Její syn hltal slovo od slova, jako by to snad byla jen pohádka, kterou mu matka často před spaním vyprávěla.
"A co bylo dál?" Vyzvídal.
"Já se narodila do doby, kdy ještě na obloze svítilo slunce. Byla jsem však hodně malinká, takže si už tu nádheru nepamatuji. Zmizela totiž v mých třech letech. Když jsem vyrostla, bylo mi řečeno, že se ten chlapec objevil znovu. Vypadal úplně stejně, hlavně věkově, jako předtím. A pak se to stalo. Obloha se z ničeho nic zatáhla. Po tom krásném světle nebylo ani památky. Dodnes se neví, co se přesně přihodilo. Někdo říká, že ten kluk přivolal svojí magií mračna a zamezil, aby naší zemi osvětlovalo slunce a někdo zas, že ho zničil úplně. Každopádně, jedině devatenáct mužů se mu dokázalo postavit a vytvořit jakési protikouzlo a chlapce vyhnat. Ale světlo vrátit nedokázali. Těch devatenáct, lidé zvolily jako Radu země. Dnes se však o nich nikdo už nic neví..."
"Téédy." vydechl Keres úžasem.
"To ale není všechno." Pokračovala dál Hanaga. Zvedla se ze země a přešla k truhle, která se nacházela za dřevěným stolem v druhém rohu místnosti.
"Pamatuješ si na tohle?" ukázala na věc, vyřezávanou do tvarů růží.
Keres přikývnul. Moc dobře si pamatoval, jak moc chtěl, jako malý zjistit, co se tam skrývá.
Jeho matka truhlu otevřela.
Její syn otevřel ohromením ústa.
V truhlici se nacházel meč, jehož rukojeť byla zdobená vyřezanou růží.
"Tvůj otec miloval růže, proto vyrobil tuto truhlici a meč, s nadějí, že tě jednou k němu zavede, nebo poslouží ke správné věci."
Nastalo ticho.
Hanaga zalapala po dechu.
Přesně tohohle se bála.
"Já... já mám otce?" řekl tiše a opatrně.
"Ano." Bylo to jediné, na co se jeho matka s odpovědí zmohla.
"Jak dojemné!" ozval se ironicky, znovu ten chraptivý hlas, který však Keres neslyšel a ani nemohl.
Tentokrát mu však Hanaga neodpověděla.
Zmizela totiž v okamžiku, kdy její syn uchopil otcův meč do ruky.
Byl jim tak omámen, že si matčina zmizení ani nepovšimnul.
Zprvu pro něj meč byl těžký, ale po chvíli si na jeho váhu zvyknul.
Zkusil se jim rozmáchnout.
Povedlo se mu to, ale srazil přitom vázu ze stolu.
Ozvalo se zapraskání.
Keres se otočil směrem k oknu.
Teprve teď zjistil, že Hanaga zmizela.
"Mamí?" zavolal opatrně.
Ale odpovědí se mu dostalo jen znovu zapraskání.
Najednou se ozval hrozný řev a u okna stála obluda s vypoulenýma očima a mnoha chapadly.
Co to je?
Keres o tom neměl čas přemýšlet, protože na něj ta divná obluda zaútočila jedním z chapadel a vytrhla mu meč z ruky, který s řinčením dopadl kousek ode dveří.
Nenapadlo ho nic jiného než získat meč zpátky a tak se pro něj rozběhnul.
Když byl skoro u meče, další chapadlo vyrazilo přímo k němu a omotalo mu nohy, takže Keres spadnul. Chapadla jej táhla směrem k obludě, ale on to nevzdával a snažil se rukami dostat k meči.
Když už po něj chňapala další z chapadel, podařilo se mu uchopit meč a rychle chapadlo mečem přeříznout, pak i to co mu drželo nohy.
Obluda zařvala a vytasila na něj s dalšími chapadly, ale na to byl už Keres připraven. Usekával zručně chapadla a zároveň, jako by mu instinkt radil se pomalu přibližoval blíž a blíž k obludě. Chtěl se dostat co nejblíž a zabodnout meč do jejich očí, protože jak pochopil, obluda nedokázala bojovat jinak než svými chapadly. Když se však přiblížil ke svému cíli, náhle znejistěl. V obludných očích zahlédl cosi jako smutek a strach. Má ji zabít? Náhle nerozhodnutí obluda hned využila a popadla jeho nohy a vynesla ho do vzduchu. Keres se chtěl se ohnat mečem, který raději pevně držel a useknout chapadla svírající opět jeho nohy, ale rozmyslel si to. Protože obluda odhalila svou zakrytou pusu se špičatými zuby a chystala se ho spolknout. Hanagin syn se to rozhodnul využít a když už jej měla obluda skoro v puse, zapíchnul jí tam meč.
Ozval se pleskavý zvuk a Keres upadnul na zem.
Chvilku tak omámeně ležel.
Pak se rychle zvednul, popadl meč a oháněl se s ním kolem sebe, kdyby náhodou na něj někdo zase zaútočil.
Ale nikdo tu nebyl.
Bylo naprosté ticho.
Po obludě jako by se slehla zem.
Na místo ní, však ležela zakrvácená postava.
"Mamí!" vykřiknul a rozběhnul se k ní.
Bylo však pozdě.
Hanaga byla mrtvá.
Ale to nebylo to nejhorší...
Ale uvědomění, že ho Tma obelstila.
Keres od své matky ustoupil pár kroků a kroutil u toho hlavou.
To nebyla Tma, kdo jeho matku zabila, ale byl to on sám.
Její jediný syn...

Prolog1.Kapitola → Pokračování příště...

Prolog

19. srpna 2015 v 0:00 | Camilla


Prolog:

Noční vzduch proťaly hlasité výkřiky, rozléhající se chodbami hradu, až do hlavního sálu, kde sídlila nejvyšší rada. Kdysi složená z devatenácti členů, dnes však zůstali poslední dva.
Orinx, se svými dlouhými vlasy, spletenými vždy do copu, stál právě u okna a pozoroval dění venku. Proklínal se za to, že tomu co se právě odehrávalo před jeho očima nemohl nijak zabránit.
Tam...
Ve městech, vesnicích, vlastně v celé zemi Traneis...
Tolik nevinných lidí bojujících marně o své životy.
Ale on, člen rady, na kterého se lidé zoufale obraceli s prosbami o pomoc, je zalezlý v hradu, čekající co se bude dít, nebo na zázrak.
"Orinxi." Trochu nadskočil, když na jeho rameni spočinula Nařina ruka.
"Naro." Zašeptal a odpověděl tak na přítomnost ženě v saténových červených šatech, hubeným tělem a černými vlasy rozpuštěnými do půli zad. Zároveň i první člence rady, ženského pohlaví.
"Nehleď už prosím na tu zkázu. Víš moc dobře, že se už nedá nic dělat."
"Ale ti všichni... zatímco my jsme tady a-"
"Pššt," uklidňovala ho. "Pojď, něco ti ukážu."
Aniž by čekala na jeho odpověď, vzala ho za ruku a odvedla k jednomu z regálů, které vlastně až na jediný stojan ve tvaru skleněné růže uprostřed místnosti, zaplňovaly celý, dřívější, hlavní sál.
"Neměli bychom chodit daleko od světla." Připomínal ji se strachem v očích a stále měl nutkání se za sebou otáčet a snad i utéct.
"Neboj, dlouho se tu nezdržíme, slibuji. A uvidíš, budeš překvapen." Snažila se ho přesvědčit, i když si sama byla vědoma rizika vzdálení od stojanu.
"Jo a čím? Knihami?" Zeptal se, když se zastavili právě u nich.
Nara jeho otázku ignorovala.
"Tady," řekla a vytáhla z regálu silnou knížku, mající snad přes dva tisíce strany, kterou jen tak tak udržela. Pak ukázala na její obal.
"Ale... to je přeci-"
"Svícen ano." Dokončila s úsměvem za něj.
On ji však úsměv neopětoval. Hleděl na její zápěstí.
"Jsi zraněná!"
"Ne, to nic není. Jen malé popálení."
"Ukaž, podívám se ti na to."
"Nemyslím si že-" chtěla mu v tom zamezit, ale to už to spatřil z blízka.
Vyrytou mapu, která se objevuje v případě nejvyšší nouze a nebo, v horším případě, za výměnu vlastní duše.
"Seolin?!"
"Chtěla... chtěla jsem ti o tom říct."
"Zaprodala ses mu?!"
Tuhle otázku a vyřčenou takovým způsobem, rozhodně Nara nečekala.
Úlekem upustila předmět, držící po celou dobu v ruce.
"Já-" chtěla k tomu něco říct, ale zarazila se, stejně jako Orinx, pohledem na zemi.
Po knize, jako by se slehla zem.
Na místo ní, teď ležela stará zaprášená věštecká koule.
"Oko pravdy? Oko pravdy?" Opakoval Orinx nevěřícně, ale zároveň v jeho hlase byl náznak zoufalství.
"Úkryt Hledače světla, o kterém se lze dozvědět jen pohozením některé-"
"Nepoučuj mě o tom co znám!" Rozkřikl se na ní a kousek od ní ustoupil. "On... on tě dostal. Jsou to jen hrátky Tmy a ty... Ty jim věříš a tak se stáváš jeho. Nejdřív ta mapa, pak dávno spálené knihy ve znamení svícnu a teď ještě tahle věc! Mělo mi to dojít... Už od začátku jsi taková vyrovnaná a-"
Nara ho přerušila z ničeho nic tím, že mu dala přes rty prst.
Podívala se do jeho hnědých očí, až Orinx na chvíli zauvažoval, že se zmýlil.
Hleděla na něj tak upřímně, ale zároveň krátce zahlédl i něco, co doposud nezažil.
Chtíč, vášnivost?
Nikdy nedávala najevo své city, na to ji znal příliš dobře.
Tak proč teď?
Snad né ze strachu blížícího se konce.
Ne!
Určitě jedná pod vládou Zla zvané Tmy a chce to i u něho.
Ale to nedovolí!
Nebo ano?
Její rty se náhle začaly přibližovat k jeho...
Když v tom, se skleněná růže v hlavním sále rozbila na tisícero kousků a ve stejný moment Tma zaútočila.
A stalo se to, čeho se ti dva nejvíce obávali.
Zlo se zmocnilo v jejich duších světla, které Tma tolik na lidech nenáviděla a toužila u všech zničit.
Udeřila rychle, že jim nedovolila ani první a zároveň poslední polibek...
Ale to už o tom ani nevěděli, jelikož si je Zlo nyní podmanilo do své moci, jako své služebníky.
Něco však důležitého stihli Nara a Orinx jestě před smrtí udělat.
Objevit naději.
Malé, křičící, právě narozené dítě, zjevené ve věštecké kouli, skryté před zraky Zla, kterého si však poslední členové rady už nepovšimnuli...


Prolog → Pokračování za 20 dnů
 
 

Reklama