Témata týdne

Slib od srdce

8. ledna 2018 v 4:15 | Camilla

Slib od srdce

- jednorázovka -
(z oprášené sbírky cca z roku 2012)
- přiznávám moc se mi to nechtělo přepisovat a opravovat :D -

"Píp. Píp. Píp..."
Konečně projela poslední položka pokladnou.
"Jsi si opravdu jistá, že tohle všechno potřebujeme?" Pošeptal mi přítel, stojící kousek za mnou, do ucha.
Stačila jsem mu odpovědět pouze úsměvem, protože se ozvala - mně dost nesympatická - pokladní.
"Dělá to 375."
Přítel vyndal kreditku a po zaplacení jsme se dvěma nákupními taškami rázovali ven z obchoďáku.
Blížil se začátek podzimu.
Milovala jsem tu atmosféru.
Auto ani jeden z nás neměl, tak jsme si to střihnuli pěšky naší obvyklou trasou.
Nejprve přes parkoviště u nákupního střediska, pak kousek po chodníku vedle silnice, kde jsme asi po třech minutách odbočily doprava.
Pak už to bylo jenom kousek k našemu bytu, ale byla to část, kterou jsem z toho měla nejraději.
Cesta zalesněným parkem, kde nyní listí pomalu oplývalo svou barevností a která nám s Michalem trvala vždycky nejdéle, protože jsme se při ní vždycky všemožně poštuchovali, vymýšleli různé hry a vyváděli jako malé děti.
Dneska to však bylo úplně jiné...
V půli cesty jsem se zastavila a nemohla jsem uvěřit svým očím.
Přede mnou náhle zmizel park a objevila se silnice, vedle které jsme před chvíli šli.
Blouzním? Usnula jsem snad na chvíli, nebo jsme do parku ještě ani nedorazili a já se nechala jenom unést svojí fantazií?
Ne.
Viděla jsem zrzavou rozcuchanou holčičku, jak se na chodníku ohlíží pořád za sebe, jako by chtěla před někým utéct.
Nemohla jsem od ní odtrhnout pohled a po chvíli se naše pohledy střetnuly.
Poslední co jsem viděla, byly její smutně zelené oči, než se rozeběhla do silnice a srazilo jí zelené auto se značkou 7U2 8700.
"Marie! Lásko, slyšíš mě? Haló!"
Z divného vidění, nebo co to vlastně bylo, mi vytrhnul přítelův hlas.
Cítila jsem jak se mnou jemně třese a plácá po tvářích.
"Zlato, co se děje?! Odpověz mi!"
"Michale..." Zmohla jsem se na jediné.
Slyšela jsem, jak si oddychnul a jak se mi snaží utřít mé slzy.
"Zlatíčko? Jsi v pořádku? Zrovna jsme se pošťuchovaly, když si se najednou zastavila a hleděla jen na jedno místo a -"
"Michale, ta dívka, já musím..." Přerušila jsem ho, otočila se k němu z ničeho nic a běžela zpátky k silnici.
Bylo to tak silné.
Jako zvláštní intuice nebo varování před něčím.
Musela jsem tam jít.
Ty její oči.
"Neboj se! Já tě zachráním!" Křičela jsem a vběhla do silnice.
Ani jsem se nerozhlédla.
Ucítila jsem silný náraz, zamotala se mi hlava a poslední co jsem slyšela bylo mé jméno.

***

"Jen pomalu, pomalu. Žádné prudké pohyby. Ták, to je ono."
Uděloval mi instrukce doktor.
Podařilo se mi posadit a opřít se o polštář.
Martin mi držel druhou nezlomenou zdravou ruku a podporoval mě úsměvem.
Uběhlo už pár dní od té nehody a konečně mě pustily do domácího léčení.
"Jste si opravdu jistý, že to zvládnete? Kdyby něco, okamžitě volejte."
Martin pokýval hlavou na souhlas a doktor odešel.
"Jak se cítíš zlato?"
"Je to dobrý, jen trochu unaveně."
"Nechceš heřmánkový čaj, aby se ti líp spalo, nebo tak? Doktor říkal, že bys měla ještě hodně odpočívat."
"Né, to je dobrý zlato. Jsem v pořádku, vážně."
Martin si povzdechnul a chtěl něco říct, jenže já ho přerušila.
"Ale já ji opravdu viděla! Byla tam, taková rozcuchaná malá zrzavá holčička! Proč mi ani ty nevěříš?"
"Lásko, lásko." Pohladil mě po tváři.
"Víš moc dobře, že ti věřím, ale tohle už jsme řešili. Musíš si něco uvědomit. Trpíš vážnou nemocí. Máš známky možné schizofrenie a to se musí léčit."
"Ale-"
"Žádné ale miláčku!" Vybouchnul z ničeho nic a já poznala, že se snaží ovládnout a zahnat slzy.
Semknula jsem rty.
"Omlouvám se lásko, nechtěl jsem na tebe vyjet. Jen... jen prostě o tebe nechci přijít, to je všechno ano? Moc tě miluji a nechtěl bych znovu zažít ten pocit, kdy...kdy jsem o tebe málem přišel..."
"Dobře." Špitla jsem. "Možná, možná přeci jen, bych si ten čaj dala."
"Chvilku počkej, za chvíli ti ho donesu."


***

Čtyři kluci stáli semknutý kolem jedné osoby.
Ani jedné jsem neviděla pořádně do tváře.
Všichni měli na hlavách kapuce, ale jediné co jsem rozeznala byly jejich odlišné kérky na ruce.
Nedaly se přehlédnout, protože každý z nich měl vytetovaný jeden ze živlů přírody.
Zároveň jsem cítila, že osoba, na kterou měli políčeno se hrozně třásla strachy.
Něco se jim snažil vysvětlit, ruce měl v obraném gestu, ale hrůzostrašná čtveřice do nebrala najevo.
Jeden s kérkou symbole ohně mu vrazil pěstí do obličeje.
Nešťastník se zapotácel a opřel se o zeď, držící si přitom krvácející nos.
Druhý s kérkou vzduchu mu vrazil pěstí do břicha a křičel při tom něco, co se ke mě však nedoneslo.
Jako bych to všechno sledovala z vpovzdálí.
Viděla jsem, jak se zhroutil na zem.
Třetí do něj kopnul takovým stylem, jako by chtěl odkopnou obyčejný kámen ze země. O tom taky vypovídala jeho kérka se symbolem země.
Chvíli ho jen tak pozorovali.
Bylo mi toho nešťastníka líto, chtěla jsem mu nějak pomoc, ale nemohla.
Na místě toho jsem jen nečině přihlížela, jak si poslední ze čtveřice odplivnul na něj a se slovy, která už se ke mě dostala: "Doraž ho!"
Vystřelil.
Pak zkontroloval svoji práci a teprve teď jsem nešťastníkovi pohlédla do tváře.
Byl to můj přítel...
Martin.

"Nééé! Nééééé!" Křičela jsem jako smyslů zbavená, z toho co jsem právě viděla.
"Pšššš, Marie! Uklidni se, nic se neděje, jen jsi upustila hrníček s čajem a lekla si se, to se stává! Podívej se na mě! Marie! Tak, to je ono. Zhluboka dýchej..."
"Já... já... já viděla-"
"Pšššt to nic není. Není to reálné, nemusíš mít z toho strach! Jsem tu s tebou ano? Mysli na to, že to byl jen zlý sen -
"Né to nebyl! Viděla jsem to, měla jsem zase vidinu! Musíš mi věřit, bylo to skutečné, musím-
"Marie! Marie, podívej se na mě. Není to reálné. Vzpomínáš si na to co říkal doktor? Zhluboka se nadechni a vybav si něco hezkého, třeba to jak jsme se prvně poznali. Ano, to je ono. Vidíš, už je to lepší. Jsem tu s tebou."
"Martine..." Rozbrečela jsem se.
"Pššš to nic, to nic. Bude to dobré. Jen se vybreč, všechno bude dobré, jen se vyplakej. Spolu všechno zvládneme."
Aniž bych si to uvědomila, nakonec jsem usnula.

"Ták, koukám, že moje zlato už se probudilo. Nepodnikneme něco? Co třeba nějaký film? Kouknu se s tebou třeba i na slaďák a to je co říct, hm?"
Na mojí peřině rozložil několik dévédéček a šibalsky na mě mrknul.
Já jsem však neměla na to ani chuť.
Pořád mě sžírala ta včerejší vidina, nebo co to bylo.
Musím mu to říct!
Hrozí mu nebezpečí!
Navíc proč ty obrazy vůbec mám?
Jsem vážně nemocná nebo jsem to viděla z nějakého důvodu?
Bohužel asi jsem, protože se našli i nějací svědci, co tvrdili, že jsem se jen tak bezhlavě vrhla do silnice a žádná holčička tam nebyla.
"Miláčku, tebe trápí ten včerejšek viď?"
Přikývla jsem.
Martin si přisedl k mé posteli.
"Zlatíčko, já vím, že je to pro tebe těžké, jsi zmatená, ale musíš si uvědomit jednu věc. Ty obrazy co vídáš nejsou reálné. Ať už se ti zdá nebo si viděla cokoliv, musíš zkusit na to ihned zapomenout, nebo je přebít nějakou jinou hezkou situací. Třeba mysli na nás dva, na to co jsme prožili. Nebo na krásně zbarvené listí podzimu, co máš tak ráda."
"Lásko-"
"Ne Marie! Musíš... zkus mi něco slíbit. Tohle šílenství musí přestat! Snažil jsem se být silný, myslel jsem, že to zvládnu, ale je to těžký. Já nevěřím, že jsi nemocná. Jsi moje zlatíčko a tak tě snažně prosím, už žádné další vidiny. Prosím, snaž se řídit podle rad doktora, prosím slib mi to!"
"Ano lásko, slibuju."
Zašeptala jsem.


***

Uplynuly dva měsíce a já už žádné další vidiny neměla.
Ukázalo se, že doktor, který mě vyšetřoval byl podvodník.
Zavřeli ho a u mě se prokázalo, že jsem prodělala jen lehký otřes mozku a zlomeninu ruku.
Martin to ze začátku nevzal moc dobře, stěžoval si.
Jak je to možné, jak si to vůbec mohli dovolit, ale nakonec byl rád, že jsem v pořádku.
Je to celé docela ironie osudu nemyslíte?
Každopádně to, proč jsem měla ty vidiny, na to jsem nikdy nenalezla odpověď.
A já už se o nich ani raději nikdy nezmiňovala.
Dokonce jsem samu sebe přesvědčila, že to bylo díky mé příliš bujné fantasii a ta druhá vidina mohl být jen obyčejný sen, nebo ještě příznaky z otřesu.
Kdo ví?
Osud je však nevyzpytatelný...
Jednoho dne se totiž Martin choval dost podivně.
Tvrdil mi, že se mu v práci dokonale začalo dařit a že ho možná povýši, jen musí na nějakou schůzku.
Oblíknul si na sebe černou košili, která mi byla hrozně povědomá, ale v tu chvíli jsem si nemohla vzpomenout.
Když jsem se ho ptala, proč zrovna tuhle barvu, řekl, že to byla podmínka schůzky.
Odešel docela kvapem okolo 11h odpoledne a mně to nedalo, ale musela jsem za ním.
Pořád jsme neměli auto, takže nebyl problém ho sledovat.
Ocitla jsem se u místa, kde bylo plno garáží a rozhodně se mi to ani za mák nelíbilo.
Schovala jsem se za jeden z rohů a sledovala co se bude ďít.
Cítila jsem se hrozně.
Co vlastně čekám?
Musela jsem vypadat jako hodně žárlivá přítelkyně.
Pak jsem je ale uviděla.
Byli přesně 4...
Měli kapuci a kérky.
Přesně jako v té vidině.
Proboha to né!
"Tak ty, ty prachy nemáš jo? Tobiáši, ukaž mu, co s takovými jako je on děláme!" Uchechtl se jeden a vrazil mu pěstí do obličeje.
Martin se zapotácel a držel se za nos celý od krve.
Byla jsem celá zkoprnělá.
Ono se to opravdu děje.
A přesně dopodrobna tak, jak jsem to viděla.
Co teď? Musím někoho zavolat o pomoc!
Ale nebyla jsem schopna pohybu.
Martin utržel ránu do břicha.
To už jsem nevydržela a vběhla tam s výkřikem právě v momentě, kdy pistole vystřelila.
Mé tělo padlo na zem vedle mého milovaného.
"Ne... Marie! To ne... cos to... udělala? Prosím řekni něco!" Vzal mě do náruče a i přes tu jeho bolest - nebyl totiž nějaký svalovec a rváč - po mě chtěl, abych mu něco řekla.
Rána mě zasáhla do zad a krev se mi valila z úst, ale přesto jsem se usmála a poslední co jsem řekla bylo: "Odpusť... mi prosím... ale jednou jsem ti... slíbila, že ti už nikdy neřeknu o žádné ze svých vidin..."


 
 

Reklama